Žalozpěv: Demo 2011 (recenze)

Amatérských folkových kapel u nás působí bezpočet. Některé mi do rádia posílají své nahrávky, jiné potkávám v létě na festivalech, o dalších se ani nedozvím. Je mezi nimi mnoho průměrných, relativně dost dobrých a několik málo výborných. A do této třetí kategorie řadím i Žalozpěv z Tišnovska, který svou tvorbu označuje jako „akustickou hudbu z Vysočiny“. Žalozpěv je amatérská skupina v tom smyslu, že její produkce muzikanty neuživí. Pokud však jde o kvalitu písní a interpretace, pak se tato kapela může s profesionály bez problému poměřovat. A není to jen proto, že jednoho dlouholetého profesionála, baskytaristu Petra Novotného (mj. Žalman & spol.), má ve svém středu. Ani jen proto, že v poslední době intenzivně spolupracuje s Jiřím Smržem coby autorem písní.

Obsazení Žalozpěvu je naprosto klasické: kytara, dva melodické nástroje (housle a flétna) a baskytara. Kvalita se samozřejmě nepozná podle výčtu nástrojů, ale podle toho, co s nimi muzikanti dokážou dělat. A zde není třeba srovnávat schopnosti Petra Novotného a ostatních, mladších a méně zkušených, členů skupiny. Důležité je, že celek drží pohromadě a především že Žalozpěv dokáže přímo nadchnout prací s aranžemi a gradací písní. A to nejen v rovině instrumentální, ale i při práci s vokály. Zpívají všichni členové kapely, u některých najdeme drobné řečové vady, ale sóla se střídají, mění se stupeň naléhavosti, pracuje se se sbory. Typickou ukázkou takové práce s hlasy, a současně vkusného zakomponování naboosterované elektrické kytary do folkové písně, je pro mne například Smržova Osová Bítýška.

Ještě víc než hudbu však na Žalozpěvu oceňuji texty. Kapelník Jiří Nohel (autor většiny písní) si s Jiřím Smržem padli do noty proto, že jejich vidění světa si je blízké. Smrž samozřejmě – například v už zmíněné Osové Bítýšce – mnohem více propojuje rovinu vizuální a abstraktní (teologickou, filosofickou). Drobné pointy svých písní vytváří pomocí her se slovy: „Jako by mou osu táhla výš a výš. (…) Jak by s mou osou svírala kříž.“ Jiří Nohel je více básníkem krajiny, ale i v jeho písních najdeme touhu po jasném směřování vzhůru – v mikropříběhu faráře, který nechce propást tu chvíli, „až se nebe dotkne, až nebe dovolí“. Píseň Za zdí tasovského kostela, z níž citace pochází, pojednává o „zakázané lásce“ a graduje slovy platnými pro každého z nás: „Hledám své pokání, z lásky si kolena klidně servu do krve.“ I v dalších písních najdeme poutavé obrazy jako „rozseté písně o nadějích“ nebo „svlečená z šatů naděje jak políbená vdova“ (V listovějích).

Nemám žádné racionální vysvětlení (kromě spolupráce s Jiřím Smržem) pro to, proč mi Žalozpěv silou svých výpovědí připomíná nejlepší momenty českobudějovických Minnesengrů. Možná ten vztah ke krajině, možná folk sice čistý, ale přesto občas přizdobený (v tomto případě elektrickou kytarou)… V každém případě je pro mne Žalozpěv po delší době zase jedna folková kapela, která mě opravdu silně oslovila.

Rok vzniku: 2011
Demonahrávka
Žánr: folk
Celkový čas: 24:04