František Segrado: V paralelním vesmíru (recenze CD)

František Segrado: V paralelním vesmíru (recenze CD)
8. srpna 2018 Recenze Autor: Milan Tesař

Druhé šansonové album Františka Segrada se jmenuje V paralelním vesmíru. Mezi autory písní jsou Petr Linhart, Radůza, Xavier Baumaxa nebo – v případě jednoho textu – Oldřich Janota.

Zatímco první sólové album Františka Segrada mimo oblast lidové hudby tvořilo díky textům Michala Horáčka pevně semknutý celek, napodruhé se valašský šansoniér představuje jako interpret textů různých autorů. Najdeme mezi nimi už nežijící Zdeňka Borovce a Petera Lipovského, mimořádné písničkáře Petra Linharta a Radůzu, dokonce Xaviera Baumaxu a Oldřicha Janotu a v neposlední řadě se na jednom textu spolupodílel zpěvák sám. Podobně pestrý je i zástup autorů hudby, v němž vedle některých již uvedených jmen figurují David Rotter nebo Martin Blažek. A i když album obsahuje většinou původní písně, psané na tělo přímo Františku Segradovi, neztratí se na něm závěrečný standard Snad přijde i klaun (zpívala jej například Helena Vondráčková) ani znovu zhudebněný Janotův text Chtěl jsem ti říct, přetavený díky nové melodii Davida Rottera z minimalismu na šanson.

Na tom, že podobná žánrová chemie na albu funguje, však nemají zásluhu pouze autoři písní, ale v ještě větší míře sám interpret, který je vypravěčem příběhů par excelence. Lehce ledabylá výslovnost v některých písních (Romeo a Julie) je v tomto případě pozitivem. Segrado má odžito, jeho syrovost je nehraná a v jeho podání znějí slova „Láska ve mně zuřila jak vítr“ důvěryhodněji než od nagelovaného dvacetiletého mladíka. Když se pak vedle něj ozve v duetu hlas o více než generaci mladší Markéty Irglové, není to popření výše řečeného, ale naopak dobře vymyšlený scénář.

Album šansonů by mělo zaujmout silnými příběhy, případně právě jejich podáním. A momentů, kdy Segrado na svém druhém albu zaujme a baví, je naštěstí dost. A dost je i těch, kdy autor do příběhu vložil silné metafory. Je to případ Po břehu Dyje od Petera Lipovského, v níž „voda nám světa hřích z ramen smyje“ a „ulehá nebe do kopřiv“. Je to případ rekapitulující momentky ze života Ve středu jsem to pochopil, do níž Petr Linhart vložil hned několik silných obrazů (třeba ten, jak „v kamnech praská totem“). A je to i Sedm životů od Radůzy, píseň více o smrti než o životech. Mimochodem druhá Radůzina píseň Když jsem se narodil, sníh byl zelenej je z úplně jiné kategorie – odlehčená, pseudolidová, pseudoirská, se zmínkami o Billu Gatesovi a Stevu Jobsovi.

Album V paralelním vesmíru je sice koncepčně jiné než předchozí Segradova deska, ale náladou na ni navazuje. Je možné, že píseň Zdviž Xaviera Baumaxy je přímo reakcí na Výtah Michala Horáčka z minulého alba a podobných „pokračování“ bychom zde možná našli víc. Na druhou stranu se tentokrát musíme spokojit i s texty méně precizními, než jaké píše právě Michal Horáček. Například Budu ti chybět Marka Sloupa obsahuje zvláštní kombinace fádních a lehce nelogických přirovnání jako „budu ti chybět jak voda rybě, jak hudbě ragtime“. Naštěstí silné písně, jako je například Linhartova titulní skladba („Co by se stalo, kdybych…“), převažují. A to, co se povedlo méně, zachraňuje Segradův uvěřitelný zpěv.

Vydavatel: Full Moon Agency
Rok vydání: 2017
Žánr: pop/šanson
Celkový čas: 51:13

www.segrado.cz