Petr Linhart: Sudéta (recenze alba)

Na nejsudetštější část Sudet, pozapomenuté a téměř liduprázdné území při severní hranici našeho státu, zaměřil na svém sólovém albu pozornost středočeský rodák a naturalizovaný Pražan Petr Linhart, jinak též kapelník skupiny Majerovy brzdové tabulky. Vzniklo pásmo písní inspirovaných lokalitami, knižními hrdiny i legendami chátrajícího území.

Petr Linhart je sice velmi originální autor (což dokázal už na deskách své mateřské kapely), avšak podprůměrný zpěvák, k jehož handicapům patří rotacismus a rotacismus bohemicus (tedy nesprávná výslovnost hlásek r a ř). Navíc se jeho projev blíží spíše vyprávění nebo šepotu a k sytému zpěvu má daleko. I přesto dokázal Petr vytvořit jedno z nejsilnějších alb letošního roku.

Linhart svou Sudétu postavil na dvou kontrastech. Jedním z nich je kontrast mezi hudební složkou, vycizelovanou a propracovanou do posledního detailu, a mezi už zmíněným nedokonalým zpěvem. A vedle toho stojí kontrast mezi historizujícím tématem alba a zvolenými aranžemi. Písničkář se totiž správně zavrhl možnost napodobit náznaky „sudetského folklóru“ či jinak navozovat atmosféru dob dávno minulých. Právě naopak. Základ doprovodu tvoří samply, předtočené smyčky, elektronické zvuky, nepravidelný tepavý rytmus. Nejklasičtějším nástrojem desky je vlastně elektrická kytara, na kterou se Petr doprovází na koncertech.

Album, které se stylově blíží například projektům výborného slovenského dua Longital, lze vnímat jako celek. Ten začíná příjezdem návštěvníka do Sudet v některou slunečnou neděli (Neděle, Sonnentag) a končí zakoupením polorozpadlého sudetského kostela (Sudetský kostel). Jednotlivé písně však obstojí i jako zcela samostatné. Nejsilnější skladbou alba je Maria Stock, která sama stojí na protikladu minulého a současného („Panenko Máří ze síně / já chovám laptop na klíně / a neumím to vrátit“ – věta, kterou lze považovat za klíč k celému albu). Hned v závěsu je však třeba jmenovat další silné příběhy a obrazy: Horní hrad („Krajem jde déšť a letí stín / ve sklepech bouří víno vin / Ohře se vlévá do peřin“), Vlašské knihy („Měsíc je ve skalách / slunce je v Rybách / prameny perou drahé kamení“), prázdninové vzpomínky na dětství v písni Letnice nebo už zmíněný Sudetský kostel.

Zatímco ve zmíněných písních pracuje autor s pocity a náznaky a jen občas načrtne fragment děje, další dvě důležité (a možná po Maria Stock nejdůležitější) písně alba stojí na příběhu. Linhart-epik v obou případech sáhl po povídkách polské autorky Olgy Tokarczuk (kniha Denní dům, noční dům). Příběh o paní Martě měnící se v „medvědovu ženu“ (Co dělá paní Marta v zimě) i dlouhá balada o ideálním partnerovi a partnerce Agni patří k nejsilnějším momentům alba. Linhart se v nich projevuje nejen jako schopný vypravěč (nevýrazný zpěv se zde paradoxně stává výhodou), ale mimo jiné i jako mistr zkratky („Děti nezlobily, nebyly“ – Agni).

Petru Linhartovi se na Sudétě podařila věc hodná uznání: citlivě zpracoval pásmo o místech, z nichž na nás dýchá patina dávno minulých dob, a přitom použil nejmodernější prostředky. I booklet s texty, mimochodem velmi vkusný, působí moderním dojmem. Po Danielu Salontayovi (Longital) nebo Bratrech Orffových je Petr Linhart dalším příkladem písničkáře, kterému nestačí kytara a který cítí potřebu vyjadřovat se moderními způsobem. Obklopil se nevelkým týmem spolupracovníků v čele s Markem Štifterem (produkce, aranže, zvuk, mix) a vytvořil dílo opravdu hodné obdivu. Sudéta je dokladem toho, že i podprůměrný zpěvák může natočit vynikající album. A že se folkaři nemusejí bát elektronických mašinek.

Rok vydání: 2007
Vydavatel: Indies MG Records
Žánr: alternativa
Celkový čas: 47:26