David Stypka & Bandjeez: neboj. (recenze CD)

V recenzi na čtyřpísňové EP Davida Stypky Jericho jsem psal, že autor „ukázal, že umí pracovat s formou, obsahem i dramaturgií a že jako interpret zraje a nabývá na přesvědčivosti. Těším se na další skladby“. Všechny čtyři písně z Jericha plus sedm dalších vyšlo souhrnně v roce 2017 na albu neboj., za které zpěvák získal tři nominace na cenu Anděl – za Album roku, jako Sólový interpret roku a duet s Ewou Farnou Dobré ráno, milá aktuálně bojuje o titul skladba roku. Že se o tento titul uchází jedna z nejméně výrazných skladeb na albu, je průvodním jevem mainstreamových hudebních cen. Na albu však naštěstí najdeme mnohem zajímavější momenty.

Vedle písní známých už z EP Jericho (především Vrány taky a Lovec) stavím nejvýše skladby Neboj, Loučit a vtipné country Můj kůň. Obě úvodní písně jako by na sebe svým způsobem navazovaly. „Už se můžeš začít bát – na počest zhasnutému světu,“ zní ústřední verš titulní písně alba, zatímco v následující autor konstatuje: „Svlíkni si svetr a dýchej – tady tě nestraší nic.“ Mezi polohami „boj“ a „neboj“ leží svět, v jehož kulisách se odehrává celé Stypkovo album. Na rozdíl od obdobně koncipovaného alba Neboj písničkáře Jakuba Cermaque Čermáka se zde nemluví explicitně, ale spíše v náznacích. Aktéry písní nejsme MY („děti Havlovy“), ale častěji TY („Vypadá to, že tě černá dostala“; „Máš pro sebe všechen čas světa“). Závěrečná píseň alba Můj kůň pak celé téma shrnuje – do zdánlivě nevinné písně o vztazích („Ty jsi teď to jediný, co mám“) se autorovi podařilo dostat „strach z lidí a závrať“ a také tůň, v níž se dá smýt špína, abychom se pak zase mohli „zprasit“. Jako by tedy očistná tůň z konce alba stála proti velké louži z první písně („Vypadá to, že tě černá dostala / je čím dál větší louže, cos v ní brouzdala“). A přitom finální očista není definitivní. Záleží jen na každém z nás, zda a čím se znovu ušpiníme.

Album neboj. Davida Stypky pochopitelně nemusíme sledovat jako koncepční celek s jasným začátkem a otevřeným koncem. Vzhledem ke zvolenému žánru (rockový či popový písničkář) obstojí i jednotlivé písně bez kontextu. Je sice pravda, že například předposlední Nebolelo bez ostatních skladeb působí pateticky a vyprázdněně, ale to lze přirovnat k citlivému sedmému (tedy také předposlednímu) tónu stupnice, který přímo vyžaduje pokračování. Většinu ostatních písní můžeme vnímat buď jako součást dobře promyšleného celku, nebo jako samostatné písně. Přitom tam, kde text vyznívá všedněji, přichází na pomoc kontrast mezi zpěvákovým hlasem a hudebním doprovodem (o Láska není jsem ostatně psal už v předchozí recenzi) nebo drobná výpomoc hostů (violoncello, trubka, lap steel…).

Album Davida Stypky výrazně zabodovalo i ve výroční anketě Proglasu o Album roku. V průběžném pořadí dokonce nějakou chvíli vedlo, ale nakonec skončilo třetí za albem Nepřipoutaný projektu Wolf Lost In The Poem a pásmem Beránci a vlci. Ze všech těchto tří desek je koncept na Stypkově albu nejméně nápadný, ale najdeme jej tam. Několik možných vodítek uvádím výše. Ale stačí se zaposlouchat nebo začíst do textů a určité zákonitosti Stypkova světa odhalíme. Je to svět, v němž se proti černé barvě dá bojovat. A i když člověk, „davem bahnem hnán zapomíná na gumáky“ (Vrány taky), očistnou tůň má na dosah. I „čas holin“, o kterém zpívá Marek Eben, se totiž dá přežít.

Vydavatel: Universal/SinglTon
Rok vydání: 2017
Žánr: folkrock
Celkový čas: 44:11

www.davidstypka.cz