Vojtěch Dyk & B-Side Band: Deska (recenze CD)

Vojtěch Dyk & B-Side Band: Deska (recenze CD)
1. května 2015 Jazz, Recenze Autor: Milan Tesař

Výborný zvuk, na kterém se podílel Phil Bulla z New Yorku, skvěle sehraný orchestr a technicky bezchybný zpěvák, který umí pobavit. Přečtěte si naši recenzi Desky, první společné studiové nahrávky Vojtěcha Dyka a brněnského B-Side Bandu.

Vedle čistě instrumentálního alba Meeting Point, které nejeden odborník označil za jazzovou desku roku, vydal brněnský big band B-Side Band na sklonku roku 2014 ještě jeden titul, písňovou Desku s Vojtěchem Dykem. Tedy se zpěvákem, který zaznamenal v posledních letech strmý vzestup. To, že je opět nominován na Anděla v kategorii Zpěvák roku, už nepovažujeme za žádné překvapení. A o tom, že jeho obličej album prodává, svědčí prostý fakt, že titulní strana obalu nabízí kromě názvu Deska pouze Dykovu fotografii. Název kapely a jejího „bandleadera“ Josefa Buchty čteme pouze na hřbetu krabičky. Je to detail, ale i takové detaily jsou při interpretaci hudby důležité.

Zatímco dřívější koncertní nahrávka Vojtěcha Dyka s B-Side Bandem (Live at La Fabrika) obsahovala coververze písní od Eltona Johna, Nirvany, Stevieho Wondera nebo skupiny Queen, Deska – první studiový počin této sestavy – nabízí původní repertoár. Jako autoři se na něm podíleli basisté Tomáš Vunderle Koudelka (B-Side Band) a Martin Kudlička (Lidopop) nebo klávesisté Ondřej Brousek (Monkey Business) a Boris Urbánek. Výjimkou – nepočítáme-li koncertní bonus – jsou dvě coververze: skladba Davea Lamberta What’s This a velmi pěkně zpracovaná Tržnice světa, méně známá píseň Karla Černocha z poloviny 70. let.

Jako celek má album všechna pozitiva, která od něj můžeme čekat. Deska je zábavná a přitom profesionálně zahraná a nahraná. Samozřejmostí je výborný zvuk (podobně jako u alba Meeting Point se na finálních úpravách podílel Phil Bulla v New Yorku). Vojtěch Dyk je přesně intonující zpěvák, který umí pracovat s výrazem, a zároveň klaun. Hudební složka je moderní (zvlášť v baskytarových a klávesových partech – což vůbec není narážka na autory písní) a současně pevně zakotvená v bigbandové tradici. Album je pestré – zatímco v úvodní, velmi silné, písni Nebe je jasné hraje B-Side Band roli doprovodné kapely, jinde se zpěvákem vede zvláště dechová sekce rovnocenný dialog. Hned v úvodní skladbě se Vojtěch Dyk představuje jako suverénní interpret na půl cesty mezi Danem Bártou a Jiřím Kornem. Pro celkový pocit z alba pak vůbec není důležité, jestli je na něm převažuje jazz, funk nebo pop. Střídá a prolíná se tu vše – jako připomínka skutečnosti, že právě velké orchestry před několika desetiletími k populární hudbě naprosto samozřejmě patřily a že současné jazzové standardy byly původně většinou právě populární nebo muzikálové melodie.

Jiným způsobem k dávnému mísení (nebo možná vyčleňování) žánrů odkazuje píseň Tomáše Vunderleho Koudelky Tajné místo. Propojení jazzového orchestru s trampským textem („Mám rád tamních lesů klid, lehnu si a mohu palci mlít. […] Jezdívám jen tak pod širák“) evokuje někdejší žánrovou dvojkolejnost Settlerů nebo skladatele Jarky Mottla. Propojením s jazzovou tradicí je naopak už zmíněná What’s This, postavená na scatových sólech. Právě v ní se však Dyk předvede i jako improvizátor a „vrstvič“ asociací, když spustí například pár taktů z muzikálové If I Were A Rich Man. Podobných vtípků, legrácek a také (polo)mluvených vsuvek na albu najdeme mnohem více. Někde je to brněnský pozdrav „Zdarec!“, jinde třeba přehlídka více či méně vulgárních nadávek v různých jazycích (Orient Express) nebo nabídka ke společně strávené noci ve francouzštině (My French Honey). Tyto drobnosti na koncertě možná pobaví, ale na studiovém albu, které by mělo být dílem trvalé hodnoty, působí jako rušivý element. Když už humor, pak raději vtipný text písně Martina Kudličky Města nad řekou („Mám rád města nad řekou / Zbytky z domácností v nich tekou“). Nebo zajímavé využití základních francouzských frází „Ça va“ a „C’est bon“ coby rytmického prvku v písni My French Honey.

Celé album se nese převážně ve svižných tempech. Opravdové zklidnění představuje až závěrečná skladba One Last Call, ve které Dyk komunikuje s posluchači desky podobně jako s publikem na koncertě. Jako tečka by to úplně stačilo. Připojený bonus, desetiminutová koncertní nahrávka Dvořákova Larga prokládaného vokálními improvizacemi, album zbytečně protahuje a rozmělňuje.

Mé výše uvedené výhrady k albu jsou subjektivní a směřují především k Dykovu bavičství – tedy k tomu, co na koncertě zpravidla opravdu funguje jinak než z desky/Desky. Po profesionální stránce – ať už jde o výkon kapely nebo dokonalý projev zpěváků – není albu co vytknout. A písně jako Nebe je jasné, Města nad řekou nebo aktualizovaná Tržnice světa patří k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době z českého popu slyšel.

Vydavatel: BUJOART
Rok vydání: 2014
Žánr: jazzpop
Celkový čas: 50:55

(Článek vznikl pro server Brno – město hudby)

Nové album saxofonisty Františka Kopa

Kop-frantisek_News-of-the-pastSaxofonista František Kop se svým Quartetem vydal nové album.

Regiony

Regiony

Spolupráce bubeníka Arbenze

arbenz_mehari_veras_condensedŠvýcarský bubeník Florian Arbenz chystá řadu nahrávek s různými spoluhráči.

John Hinshelwood zpívá Emily Dickinsonovou

hinshelwood_called-backSkotský písničkář John Hinshelwood natočil album zhudebněných básní Emily Diskinsonové.

Partneři

Harmonie_logo_velke_web