Slyšte, lidé!: Profil Ondřeje Pivce

6. září 2013 Jazz, Aktuality Autor: Milan Tesař

V hudebním životě jazzového muzikanta Ondřeje Pivce došlo ke dvěma klíčovým zlomům. Nejprve se před svými 20. narozeninami přeorientoval z klavíru na Hammondovy varhany. A poté, o deset let později, odcestoval do New Yorku, kde dnes hraje v klubech a především se živí jako hudební ředitel jednoho černošského kostela. Profil Ondřeje Pivce s ukázkami jeho různých hudebních projektů vám nabídneme v rámci týdeníku Slyšte, lidé! v sobotu 14. září od 19.15 nebo v repríze v úterý 17. září v 16.55.

Varhaník Ondřej Pivec je dvojnásobným držitelem ceny Anděl v jazzové kategorii. Druhou z těchto cen získal za album It’s About Time z roku 2009, společnou nahrávku s pianistou NajPonkem. Hodinu dlouhé CD se prý natáčelo pouhé tři hodiny a muzikanti předtím neměli žádnou zkoušku. V rozhovoru pro Rock & Pop Pivec vzpomíná: „S Najponkem jsme se párkrát sešli předtím v Praze, takže jsme písničky uměli. Zvukař předem věděl, jaké bude obsazení, všechny nástroje má ve studiu, takže my jsme přišli už do nazvučného. A Gregory Hutchinson – což byl třetí člen tohoto příležitostného tria – je tak zkušený bubeník, že mu stačilo vždycky předem vysvětlit pár věcí, a on to hrál, jako kdyby skladby sám napsal.“

Ondřej PivecOndřej Pivec je předním českým hráčem na Hammondovy varhany. Ty mimochodem nebyly původně jazzovým nástrojem. Vznikly jako úsporná varianta varhan v kostelech. Jenže hard bop, který v 50. letech ovládl jazzovou scénu, byl reakcí na příchod rokenrolu a na emocionální prázdnotu tehdejšího cool jazzu a projevoval se příklonem ke gospelu. Právě Hammondovy varhany, využívané původně v kostele a současně relativně skladné, se k tomuto stylu nadmíru hodily. Prvním skutečným virtuózem a průkopníkem hry na Hammondovy varhany byl v 50. letech Jimmy Smith, jeden z klíčových představitelů hard bopu. Právě Smithova hra a novátorský přístup uvedly varhany jako plnohodnotný jazzový a bluesový nástroj, který – samozřejmě s určitými limity – dokáže hrát současně melodii, harmonii i rytmickou složku coby náhrada basy.

Ondřej Pivec žije v současné době v New Yorku, kde působí jako hudební ředitel v jednom černošském baptistickém kostele. Má na starosti mimo jiné výběr repertoáru, který pak učí zpěváky a ostatní hudebníky. Nehraje se však jen pečlivě vybraný repertoár. Ondřej říká: „Je tam i spousta hudby, která se objeví naprosto náhodně. Pastor například začne zpívat nějakou píseň, případně spustí někdo v lavici. Je potřeba znát všechny skladby, které se mohou takto objevit a je nutné je umět hrát ve všech tóninách.“

Nejnovějším albem Ondřeje Pivce je debutová nahrávka jeho amerického CPR Electria. To je sestava, kterou Pivec založil v Americe spolu s dalším Čechem Karlem Růžičkou mladším – tento saxofonista žije za oceánem už od roku 2000 – a posledním členem tria je americký bubeník Russell Carter. O jejich prvním společném albu píše na iDnes.cz Ondřej Bezr: „Ladění alba má nejblíže k hudbě, jakou na světové scéně prosluli třeba američtí Yellowjackets. Tedy k mixu jazzu s funkovými či latino rytmy, hudbě s melodiemi a náladami blízkými instrumentální pop-music, ale nezříkající se improvizačního vkladu v sólových pasážích.“

Jak řekl Ondřej Pivec v našem pořadu Jak se vám líbí už na podzim 2012, krátce předtím, než šla kapela do studia, nahrávka je do větší míry produkovaná než běžná jazzová tria. Všichni tři hráči používají i elektronické nástroje. Ondřej hraje na hammondky a na elektrické piano rhodes a je obklopen několika syntezátory. Karel Růžička používá vedle tenorového a sopránového saxofonu také elektrický saxofon. A bubeník Russell Carter hraje vedle bicích také na takzvané pady, tedy elektronické bicí. S výjimkou jednoho standardu jde o autorskou tvorbu jednotlivých členů tria.