Nguyen Le: live session ve studiu Proglasu

Důležitou součástí identity Nguyena Le je hledání jeho vztahu k vietnamským kořenům. Narodil se v Paříži vietnamským rodičům, kteří do Francie přišli studovat už před válkou, tedy dávno před uprchlickou vlnou po roce 1975. Jako dospívající se o své kořeny příliš nezajímal, protože je vnímal jako součást světa svých rodičů, od něhož se chtěl osvobodit. Když se ale později stal jazzovým hudebníkem, začal hledat vlastní způsob, jak vietnamskou tradici propojit s jazzem. Nechtěl vytvářet laciný exotický efekt pouhým používáním pentatonických melodií, ale snažil se proniknout hlouběji, k „duchu“ vietnamské hudby. Významným krokem na této cestě se stal projekt Tales from Viet-Nam, díky němuž začal spolupracovat s vietnamskými tradičními hudebníky a zpěvačkou Huong Thanh.

Nguyen Le zdůrazňuje, že základem jeho vztahu k hudbě zůstává radost ze hry a improvizace. Už první kapelu vnímal především jako zábavu a tuto svěžest se snaží zachovat po celý svůj profesní život. Hudba se pro něj postupně stala natolik přitažlivou, že jí věnoval prakticky veškerý čas; současně studoval filozofii, ale přibývalo mu hudebních angažmá a na filozofii mu nezbýval prostor. Profesionálním jazzovým hudebníkem se tak podle vlastních slov stal téměř přirozeným vývojem, nikoli jediným rozhodnutím v konkrétním okamžiku. Za zásadní mezník považuje své působení v Národním jazzovém orchestru v letech 1987–1989.

Na letošním Maratonu hudby Brno vystoupil Nguyen Le ve třech různých sestavách. Jednou z nich byl úvodní večer festivalu, kdy se na pódiu setkal s dlouholetými přáteli, trumpetistou Paolem Fresu a pianistou Omarem Sosou; zatímco Fresua zná a hudebně s ním spolupracuje už zhruba třicet let, se Sosou se na větší společné hraní dostal teprve nyní. Repertoár navíc vycházel z hudby, kterou Fresu a Sosa společně nahráli, takže se Le musel během krátké doby zorientovat v pro něj novém materiálu. Pomohla mu ovšem otevřenost hudby a velký prostor pro improvizaci.