Chris Potter: Komponuji ve stavu blízkém snění

Rozhovor se saxofonistou Chrisem Potterem

V dubnu vám na značce ECM vyjde nové sólové album The Dreamer Is The Dream. Proč tento název?

To album bude obsahovat tři skladby, které se, ještě než jsem pro ně vymyslel definitivní názvy, jmenovaly Dream 1, Dream 2 a Dream 3. Snažím se totiž komponovat ve stavu, který je svým způsobem blízký snění. Nad ničím při tom nepřemýšlím a prostě jen píšu. Zmíněné skladby jsem nakonec pojmenoval jinak, například z Dream 2 se stalo Memory And Desire a pro Dream 3 jsem vymyslel právě titul The Dreamer Is The Dream. Slyšel jsem jej totiž v první části melodie. Skládám sice beze slov, ale tady jako bych vnímal konkrétní slova (zpívá): The dreamer is the dream… A opět jsem nad tím nechtěl moc přemýšlet, a tak jsem se hned rozhodl: Ano, to je ten správný název! A když jsem pak hledal titul pro celou desku, říkal jsem si, že právě toto slovní spojení by se hodilo. Takže se to celé přihodilo tak trochu na nevědomé rovině.

Na novém albu hraje na klavír David Virelles, kterého představíte i na koncertě v Brně. David se jako host objevil už v několika skladbách na vašem albu The Sirens (2013), kde byl ovšem hlavním pianistou Craig Taborn. Kdybyste měl tyto dva hráče srovnat, v čem se od sebe liší?

Jsou velmi rozdílní, ale oba byli ovlivněni širokou škálou umělců od McCoye Tynera a Arta Tatuma až po klasickou hudbu. Každý z nich však na své vzory navazuje jiným způsobem. David vyrůstal na Kubě, ale svůj rodný ostrov opustil ještě jako velmi mladý. A to se do jeho hudby promítá. Má blíže k mladší generaci kubánských hudebníků než k tradiční hudbě ostrova, což je pro mne zajímavé. Kubánská tradice je samozřejmě úžasný inspirační zdroj, ale já ji vnímám především v kontextu vývoje hudby Spojených států. Hudba Kuby, Brazílie nebo New Orleans mají velmi blízké kořeny, ale vydaly se potom různými směry. V Davidově stylu hry toto všechno najdeme, stejně jako množství jiných vlivů. Craig Taborn pochází z úplně jiného prostředí. Narodil se v Minneapolis, a i když i on poslouchal například McCoye Tynera, měl rád i metal, punk a ska a má blízko k elektronické hudbě. Dospíval tedy za úplně jiných podmínek než David a to je dnes znát na jeho stylu hry a přístupu k hudbě.

Vy sám jste se narodil v Chicagu, ale vyrůstal jste v Jižní Karolíně. Zůstaly ve vás nějaké vazby na Chicago a konkrétně například na tamní bluesovou scénu? Je to pro vás zajímavá hudba?

Ano, je, ale vůbec netuším, jestli ty nějak souvisí s tím, že jsem se v Chicagu narodil. Je ovšem pravda, a je to vlastně docela vtipné, že první hudbou, kterou jsem opravdu měl rád, bylo právě chicagské blues. Měli jsme doma na vinylech několik bluesových kompilací a mně se tehdy nejvíc líbili Junior Wells a Buddy Guy. Když mi tedy bylo nějakých osm nebo devět let, poslouchal jsem to pořád dokola. Něco mě na té hudbě tenkrát fascinovalo. A opravdu nevím, jestli to nějak souvisí s tím, že z Chicaga pocházím, nebo jestli má blues prostě takovou sílu, že si mě dokázalo podmanit. Že mám k blues velmi blízko, si však uvědomuji pokaždé, když tuto hudbu slyším.

Vnímáte jazz a blues jako příbuzné žánry?

Jazz a blues se od sebe docela brzy oddělily a šly si svou vlastní cestou. Ovšem když mluvíte o jazzu, měli bychom si ujasnit, co přesně máte na mysli. V hudbě Christiana McBridea například najdeme mnohem více bluesových prvků než v hudbě Williama Parkera. A úplně jiné vlivy odhalíte například v jazzu Vijaye Iyera. Na jazzu je totiž úžasná jeho flexibilita. Je to spíše přístup k hudbě než konkrétní styl. V tom pro mne tkví ono tajemství, proč je jazz stále aktuální a relevantní a proč tu s námi bude i v dalších letech. Není to sice ta nejpopulárnější hudba, ale také nikdy nezanikne. Je totiž velkým inspiračním zdrojem pro hudebníky různých žánrů. A pokud jde o blues… Myslím, že cokoli dělám, vždy je tam blues nějak vskrytu přítomné. Například Wayne Shorter také nehraje blues, ale kdesi za jeho skladbami je cítím. Ten základ tam je, aniž by jej potřeboval přímo hrát. Ano, můžete opět říct, že existuje mnoho druhů blues, můžete k blues řadit i některé druhy africké hudby nebo fado, flamenco či hudbu východní Evropy. Je tolik hudby, která zní jako blues, a přitom je každá trochu jiná. Ale základní princip je univerzální.

Zmiňujete africkou hudbu a sám jste se nedávno podílel na albu Aziza, mimo jiné s beninským kytaristou Lionelem Louekem. Co pro vás bylo na této spolupráci zajímavé?

Lionel je další jedinečný hudebník. Je představitelem první generace afrických hráčů, kteří mají v porovnání se svými staršími krajany skutečný vhled do jazzové tradice. Má velký smysl pro harmonii a daří se mu pracovat v autorské hudbě s africkými kořeny takovým způsobem, jaký jsem u nikoho jiného nezaznamenal. To je další příklad flexibility jazzu, o které jsem před chvílí mluvil. Ostatně africké vlivy byly na samém začátku jazzové historie. Lionel Loueke je sice používá novým způsobem, ale zároveň má jeho způsob práce hloubku a souvisí s kořeny jazzové hudby. Je to výjimečný hráč, ale výborní jsou samozřejmě i další dva naši spoluhráči z alba Aziza, Eric Harland a Dave Holland. Byla to skvělá kombinace osobností. Někdy dopředu nevíte, jak bude kapela fungovat. Ale toto byl ten případ, kdy začnete hrát a okamžitě si řekneme: Ano, tohle bude skvělé, to půjde samo!

(Celý rozhovor vychází v dubnovém čísle časopiosu UNI a zároveň si jej můžete poslechnout u nás na Proglasu, resp. z audioarchivu)