Alba Careta: Na trubku se dá hrát i potichu a sladce

Rozhovor s katalánskou trumpetistkou a zpěvačkou Albou Caretou

Co znamená název vašeho nového alba Udolç?

Slovo Udolç má v katalánštině dva významy. Album je věnované lidovým ukolébavkám, písním, které možná brzy zaniknou. Nám je zpívali staří lidé, ženy a muži, ale jinak dnes už tyto písně moc nikdo nezpívá a zřejmě se úplně vytratí. Slovo Udolç jednak znamená vytí vlka nebo naříkání. V tomto významu odkazuje na pláč malého dítěte. Ale je zde ještě jeden odlišný význam, a sice něco sladkého. My jsme se rozhodli na tomto albu ukázat obě podoby uspávání dítěte. Buď to malé stvoření hlasitě křičí, vy je nemůžete uspat a celá ta situace je pro vás hrozná. Nebo je to děťátko sladké a vám dělá radost, že je uspáváte.    

Album jste nahrála společně se zpěvákem Henriem. Je neobvyklé také tím, že vy sama se na něm nepředstavujete pouze jako trumpetistka…

I když jsem jinak především trumpetistka, na tomto albu víc zpívám, než hraji na trubku. Snažili jsme se, aby album bylo co nejjednodušší, abychom se na něm co nejvíc přiblížili lidem. Jsme to tedy jen my dva zpěváci a můj bratr, který nás doprovází na kytaru. K tomu jsme přidali pouze pár dalších drobností jako mou trubku a sem tam vibrafon. A pak na albu účinkuje také významný katalánský básník Enric Casasses. Spolupráce s ním byla velmi příjemná. Potkali jsme jej ve studiu a byl to silný zážitek s ním pracovat. Proces vzniku alba byl opravdu zajímavý.    

Proč jste se vlastně rozhodli natočit ukolébavky?

Album je součástí rozsáhlejšího projektu, nazvaného Càntut, který vznikl v okolí Girony na severu Katalánska. V jeho rámci proběhl sběr písní, které zpívali staří lidé. Vznikl bohatý archiv dobře zdokumentovaných skladeb včetně právě ukolébavek. Vedoucí projektu za mnou přišel asi před rokem a půl a nabídl mi, že si k sobě mohu vybrat spolupracovníky a že bychom některé z těchto ukolébavek mohli natočit. Mne lákalo spolupracovat právě s Henriem a také s mým bratrem, který je o 18 let starší než já. Já mám své projekty, jsem poměrně dost vytížená, a nemáme tedy moc možností pracovat spolu. Využila jsem tedy této příležitosti, což je také důvod, proč se toto album tak liší od mých předchozích nahrávek. Je to jiná sestava muzikantů a jiný repertoár. Takže je to vlastně úplně jiná Alba Careta.

Dá se vůbec při interpretaci ukolébavek použít trubka? Je to přece jen poměrně pronikavý nástroj.

Ano, tohle si vlastně myslí spousta lidí. Ale na trubku se dá zahrát všechno možné. Já na ni hraji téměř dvacet let a už jsem si vyzkoušela nejrůznější možnosti toho nástroje. Trubka dokáže být i velmi sladká. Můžete na ni hrát potichu a sladce. Lidé to většinou netuší, ale já jim během tohoto koncertu ukazuji, že na trubku můžete hrát i tak, že tím uspíte dítě. V souvislosti s projektem Udolç jsem si dělala vlastní výzkum a představuji tam možnosti hry na trubku, které nejsou běžně posluchačům známy. V titulní skladbě Udolç se například snažím napodobit vlka, a to jen s pomocí trubky. Když to lidé poslouchají, většinou nevěří, že se jedná o trubku. Ale pro mne je to důležitá součást mého muzikantského života, hledat nové zvuky a vymýšlet, jak zahrát sólo jinak. Je to tedy trubka, která nezní jako trubka, a já tím ukazuji, že tento známý nástroj má neznámé polohy.   

Krátce před albem Udolç jste vydala jazzové album Teia. Plánujete něco dalšího?

Nic dalšího zatím neplánuji. Spíše si potřebuji odpočinout, protože ta dvě alba jsou, jako bych měla zároveň dvě děti. Stálo mě to hodně úsilí, a když jsme mluvili o Nizozemsku, musím říct, že tam se umělcům dostává většího množství podpory. V případě alba Udolç jsem moc ráda za podporu, kterou mi poskytla Fira Mediterania. Zatímco u alba Teia jsem všechnu práci musela udělat sama, projekt Udolç, protože se týká lidové a folkové hudby, měl podporu od programu Cantut a od Fira Mediterania. V tomto smyslu tedy nemám pocit, že bych na to byla sama.