Vladimír Mišík: Miluju povídání se sousedy

Rozhovor s Vladimírem Mišíkem

Jak se to vůbec přihodilo, že jste nechal stranou svou domovskou kapelu a album jste natočil s producentem Petrem Ostrouchovem a jeho kapelou Blue Shadows?

Někdy před pěti lety jsme plánovali natočit nový materiál, ale – když to zkrátím – ten materiál se prostě nekonal… Měl jsem jen pět nebo šest svých písní, ale to na album nestačilo. Na nedostatku dalšího materiálu se to pak zadrhlo. S Petrem Ostrouchovem jsme mezitím hráli na předávání Českých lvů. Zpíval jsem tam se synem Adamem Variaci na renesanční téma v Petrově aranžmá. Později jsme si zavolali a zjistili jsme, že zájem o další spolupráci je oboustranný, symbolicky jsme si po telefonu padli do náruče. Já jsem si sice původně myslel, že by na albu mohli hrát i někteří členové ETC…, ale Petr mi doporučil svůj okruh senzačních muzikantů. A musím uznat, že jsou opravdu výborní. Výsledek je pro mne hodně zajímavý.

Základ kapely tvoří vedle Petra Ostrouchova muzikanti Jiří Štěpánek, Matěj Belko a Martin Novák, ale v jednotlivých písních slyšíme i dechové nástroje nebo třeba violoncello Jiřího Bárty. Jak vznikaly aranže?

Zákaldní aranže dělali členové skupiny Blue Shadows oni v nejužším kruhu. Někde pak Petr přidal dechy, ale ty se tam zpravidla dostaly až v průběhu natáčení. Byla to tedy zajímavá práce v tom smyslu, že se písně rozrůstaly o další kvality. Jsem tomu rád.

Píseň Bratři ve zkratce připomíná váš nedávný příběh, kdy jste jako sedmdesátiletý muž objevil velkou část ztracené rodiny. Díky pátrání Petry Verzichové z České televize se při natáčení filmu Nechte zpívat Mišíka přišlo na to, že za oceánem žijí vaši sourozenci. Jak vznikl nápad přetvořit tento silný příběh do písně?

Píseň přinesl Petr Ostrouchov, a to s českým a anglickým textem. Mně přišlo trochu choulostivé podat to takto ve zkratce, bál jsem se patosu, ale nakonec myslím, že to dopadlo dobře. Jen jsem český text lehce přizpůsobil tomu, co jsem opravdu prožil: Nechtěl jsem znát svého otce, ale zároveň jsem toužil po nějakém tátovi, s kterým bych si mohl hrát.

Když jste cítil potřebu text písně Bratři mírně poupravit, aby vás pravdivě charakterizoval, snažíte se, aby o vás něco vypovídaly i vaše autorské texty? Nebo jde prostě o nějakou stylizaci?

Já takto nepřemýšlím. To se tak nad ránem probudíte a před očima se vám začnou spontánně rýsovat verše. Někdy opravdu píšu vlastní příběhy ze života. Na albu mám například píseň Devizový příslib, která se opravdu celá odehrála tak, jak to zpívám. Jen jsem si k tomu přimyslel rýmy. Ne úplně obvyklý text má píseň Rekrut. Tu jsem složil v nemocnici, kde jsem ležel s plicní embolií. Četl jsem tam knihu Mink od Williama Faulknera a jeho styl psaní mě inspiroval k méně obvyklému tématu. Jinak mi manželka říká, že jsem v textech monotematický: ženský, popíjení a noční život.

Najdete si čas poslouchat své mladší kolegy?

V poslední době mám rád ticho a také konverzaci. Vedle domu máme zahradní restauraci a to povídání s přáteli a se sousedy mě baví. Když bylo teplo, chladili jsme se a já to sousedské povídání miluju. Co se týče muziky, nepouštím si moc často konkrétní alba, ale většinou si pouštím jedno jazzové rádio ze Seattlu, které je senzační. A samozřejmě si pak čtu knížky.