Vladimír Mišík: Královský večer (recenze CD)

„Mám rád večery, kdy si člověk třeba čte a k tomu si chce pustit něco, co by mu zapadalo do klidné atmosféry, takové ty věci na pomezí jazzu, folku a blues.“ Tak Vladimír Mišík vysvětluje, proč svůj vlastní výběr svých písní koncipoval jako sbírku balad a převážně akustických skladeb. Sympatické je mi na tom už samotné východisko – také si rád čtu a k tomu něco poslouchám. A sympatický je i výsledek, protože Vladimír Mišík se od první sólové desky – možná nechtěně – profiluje jako mistr balad. Vždyť Královský večer zní, alespoň pro mne, jako nefalšované mišíkovské best of. Do výběru toho nejlepšího od ETC… pochopitelně patří nejen Variace na renesanční téma („Večernice“), Stříhali dohola malého chlapečka, Sochy a Proč ta růže uvadá, ale také novější zhudebněná báseň Václava Hraběte Kdybych už měl umřít nebo ještě novější Balada, pro změnu zhudebněný Gellner. Mnohé pochopitelně chybí, například Obelisk nebo Poklad na ostrově, které by do koncepce alba také skvěle zapadly. Naopak bych oželel píseň Romeo se kácí. Jinak je však Královský večer opravdu zajímavý a důstojný výběr, který stojí za poslech nejen proto, abychom pronikli do vkusu samotného zpěváka a dramaturga alba v jedné osobě.

Album sice neobsahuje žádnou novou píseň, přesto je nové. Vedle samotného výběru stojí za pozornost řazení písní – zaujalo mě, jak se závěrečná, nejstarší píseň Já a dým z repertoáru Flamenga náladou, stylem zpěvu a zlomky melodie blíží úvodní Baladě, skladbě z Mišíkova posledního studiového alba Ztracený podzim (2010). Hlavní přidanou hodnotou je však velkorysý obal. Nepraktičnost většího formátu (stále vnímám jako problém, když se mi v řadě CD objeví „přerostlá“ krabička jako od DVD) vyvažuje zajímavý rozhovor se zpěvákem a další interview s výtvarníkem Karlem Halounem. Ten se Mišíkovými písněmi inspiruje dlouhodobě a pro booklet nového alba poskytl ilustrace, které kompilaci povyšují na výtvarný artefakt. Větší formát obalu dovolil také zveřejnit texty písní ve stylu básnické sbírky. I to může pomoci při poslechu. Například vědomí toho, že v Baladě Mišík zpívá poměrně dlouhé verše, zatímco Kainarův Královský večer pracuje s úseky mnohem kratšími, může naše vnímání zpěvu a sdělení posunout a zvýraznit. Podobně lze srovnávat písně s pravidelnými verši a ty s veršem volným (Sochy). A například taková Večernice (Variace na renesanční téma) se při poslechu tváří docela pravidelně a až na papíře báseň odhalí svá formální úskalí (například chybějící rým ve druhé sloce).

Básně však nelze oddělovat od Mišíkova projevu. Stačí si pozorně poslechnout text Jiřího Dědečka Sadem, lesem, parkem a uvědomíme si minimálně dvě skutečnosti. Jednak i písni, kterou by jiný interpret mohl nazpívat jako grotesku, dodává Mišíkův projev posmutnělý nádech. A za druhé, málokdo dokáže tak jako Vladimír Mišík svým stylem zpěvu zdůraznit, že prakticky u všech vybraných textů jde o nějaké podobenství – láska jako večernice, stříhání chlapečka coby přechodový rituál, pes táhnoucí dívku parkem jako žitím… A smutný přízrak, který se ptá člověka: „Co čekáš ještě?“

Vydavatel: Supraphon
Rok vydání: 2014
Žánr: folkrock
Celkový čas: 43:49

www.vladimirmisik.cz