Slyšte, lidé!: Vladimír Mišík do roku 1989

Vladimír Mišík na začátku své hudební dráhy prošel skupinami Matadors, Blue Effect a Flamengo. V knize Vojtěcha Lindaura a Ondřeje Konráda Bigbít čteme, že poté, co odešel z Flamenga a po nevydařených pokusech s Energitem Luboše Andršta a s vlastní skupinou Formace Nova, se zpěvák „ocitl náhle sám, a tak vzal do rukou španělku a probíjel se folkovými kluby s repertoárem, v němž měly své místo některého jeho starší písničky, bluesové evergreeny i dylanovky a vedle nich se začaly objevovat nové skladby, na jejichž vzniku se podepsaly Mišíkovy čerstvé zkušenosti ve folkovém prostředí. Především setkání s lidmi okolo sdružení Šafrán, nejsilněji s Vladimírem Mertou, přivedlo Mišíka ke zcivilnění a k zásadnímu obratu k písničkářským kořenům“. Autoři však jedním dechem dodávají, že tyto folkové kořeny však v sobě Mišík paradoxně neměl, „protože už od učňovského věku tvrdošíjně rockoval v letenských kapelách. Od osudového středu s Kainarovými texty se ale Mišík důsledněji soustřeďoval na textovou stránku své produkce a právě hlubší poznání folkových písničkářů jej v období nádechu před stavbou další rockové kapely orientovalo jiným směrem“.

Éra kapely ETC…, se kterou Mišík zpívá dodnes, se začala psát v roce 1974. V první sestavě hráli Jan Hrubý na housle, Petr Kulich Pokorný na kytaru, Vladimír Padrůněk na baskytaru a na bicí hrál houslistův jmenovec Mirek Hrubý. S výjimkou bubeníka, který s kapelou odehrál jen jeden nebo dva koncerty, hráli všichni ostatní v dalších historii kapely významnou roli.

Celkově však ETC… prošla řada vynikajících muzikantů. Výraznou proměnu kapela prodělal například po vydáního svého druhého alba v roce 1980. V souvislosti s jeho nedávnou reedicí zpěvák na vzpomíná: „Ze svých studií ve Spojených státech přijel Martin Kratochvíl. Vystoupil z letadla, dal lano mým spoluhráčům, kteří milovali jazzrock, a my jsme zůstali s Honzou Hrubým sami dva. Oslovili jsme znovu kytaristu Petra Kulicha Pokorného, který se mezitím usmíval u své milované country, a někdo nám doporučil na basu Jirku Veselého. Na bubeníka jsme udělali konkurs a jako nejzajímavější z něj vyšel Jirka Šustera. V tomhle složení vznikla kapela, ve které se trošku upozadil ten jazzrockový náhled, který předtím prosazoval hlavně Vláďa Padrůněk.“

O dva roky později postihl Vladimíra Mišíka zákaz činnosti a s ním související rozpad kapely. Houslista Jan Hrubý, tehdejší kapelník, popisuje události v dosud nezveřejněném rozhovoru: „Já jsem byl sice pro agenturu oficiální kapelník, ale kluci si domluvili nějakou schůzku, přijeli pak ke mně od Otvovic, opili mě fernetem, a že prý někdo z nich objevil nějakou zpěvačku ze Strakonic. Zeptal jsem se, pod jakým jménem s ní chtějí jezdit. Když odpověděli, že jako ETC…, namítl jsem: Vy nejste ETC…, to je jen Mišík. Když nás Mišík všechny vyhází a postaví si novou kapelu, tak to bude ETC…, protože to je jeho známka. Na agentuře totiž měli strašný zájem, aby značka ETC… zůstala, protože my jsme pro ně byli daňově docela dobří. Mišíka nakopli, jenomže nepochopili, že my jsme nikdo na toto jméno neměli nárok. Já jsem říkal, že je mi to jedno, jestli s nějakou holkou ze Strakonic, ale určitě ne pod jménem ETC… Kapelu mohl zrušit jen kapelník. Proto přijeli, ale nepřemluvili mě. Řekl jsem jim, že bychom museli mít svolení od Vládi Mišíka a že jediným vhodným zpěvákem by mohl být snad Petr Kalandra. Ale to zůstalo jen u keců. Tak jsem se naštval, šel jsem na agenturu a s okamžitou platností jsem na hodinu ETC… zrušil.“

Další podrobnosti o životě a tvorbě Vladimíra Mišíka najdete v životopisném rozhovoru, který se zpěvákem připravil publicista Ondřej Bezr. Kniha vyšla původně v roce 1999 pod názvem Letní rozhovor a poté v novém vydání v roce 2007, doplněná o aktuální pasáž Sklízím, co jsem zasel. Vladimír Mišík v knize například vzpomíná na svou první kytaru: „Chodil jsem asi do čtvrté třídy, blížily se moje narozeniny, máma zrovna měla nějakého přítele a s ním v bazaru jednu lacinou kytaru našla a opravdu mi ji koupila. Byla to otřískaná španělka, kterou jsem nějak – ani už nevím jak – naladil a začal do ní ještě ten den třískat a k tomu řvát. Máma mě okamžitě vyhodila na balkón, kde se vykláněli z oken sousedi, pokřikovali na mě, někteří dokonce ironicky tleskali. To bylo vlastně moje první publikum…“