Slyšte, lidé! – Novinky z blues

Začneme novinkou českého hráče na foukací harmoniku a zpěváka Charlieho Slavíka. Album se jmenuje Ain’t But One a Slavíka na něm doprovází Jiří Maršíček na kytaru, Adam Nohavica na baskytaru, Tomáš Vokurka na bicí a zpívají The Rhythm Girls ve složení Tereza Nálevková, Karolina Stasiaková a Radka Říhová.

Předním zástupcem německé bluesové scény je Henrik Freischlader. Vyzkoušel různé sestavy – od tria až třeba po spolupráci s velkým orchestrem, ale momentálně vystupuje s pětičlennou skupinou. V ní jej doprovázejí Roman Babik na klávesy, Marco Zügner na saxofon, Armin Alic na baskytaru a Moritz Meinschäfer na bicí. Sám Henrik Freischlader se s touto kapelou jednak vrací ke svým bluesovým kořenům, ale současně nezavrhuje prvky soulu a dalších stylů.

Mnoho amerických interpretů blues má hlubokou zkušenost s křesťanskou vírou a na toto téma jsme před několika lety narazili v telefonickém rozhovoru se zpěvačkou Shemekií Copeland. Řekla nám: „Mám zkušenost s milujícím Bohem, který má všechny rád. Člověk tedy nemůže Boha milovat a zároveň nenávidět kohokoli jiného.“ Shemekia Copeland vyrůstala v hudební rodině, její otec byl významný kytarista a právě k otci se také údajně váže zpěvaččina první hudební vzpomínka. „Seděl doma s kytarou a nahlas mi zpíval. Lepší školu jsem ani nemohla mít,“ říká přední interpretka blues.

Marcia Ball je o rovných 30 let starší než rodačka z New Yorku Shemekia Copeland, je jí 69. Marica Ball pochází z Texasu a vyrůstala v Louisianě. Od pěti let hrála na klavír, jako studentka se pak věnovala psychedelickému rocku ve skupině Gum. Jako 21letá se stala v Texasu členkou country kapely Freda & The Firedogs a o čtyři roky později se rozhodla pro sólovou dráhu. I když se o ní většinou píše jako o bluesové pianistce, v jejím hráčském stylu najdeme i prvky typicky louisianského stylu zydeco. V roce 2018 Marcia Ball vydala nové album Shine Bright, na kterém spolupracovala s producentem a saxofonistou Stevem Berlinem ze skupiny Los Lobos.

V další ukázce budeme poslouchat projekt Mr. Folxlide, za kterým se skrývá Mikuláš Bryan, jinak jedna třetina tria ba.fnu. Na své novém albu nabízí hudbu na pomezí bretonského folkloru a akustického blues. Hlavním doprovodným nástrojem je takzvaná cigar box guitar, tedy primitivní kytara vyrobená z krabice od doutníků. Před vydáním alba Mr. Folxlide svou hudební směs úspěšně otestoval na festivalech ve Francii, Nizozemsku, Polsku, Německu i u nás.

Američan R. L. Boyce je představitelem ryzího blues ze severního Mississippi, údajně poslední oblasti, kde se tato hudba ještě předávám tradičním způsobem z otce na syna. Do souvislosti nás uvádí Ondřej Bezr, český znalec bluesové scény, slovy: „Svět se o této vrcholně syrové, nekompromisní hudbě, postavené na dravém zvuku laciných elektrických kytar v rukou veteránů v důchodovém věku, dozvěděl na začátku 90. let. Tehdy místní nezávislé vydavatelství Fat Possum způsobilo senzaci tím, že začalo vydávat nahrávky místním muzikantům Junioru Kimbroughovi, R. L. Burnsideovi nebo T-Modelu Fordovi.“ R. L. Boyce je tedy pokračovatelem této tradice. Nedávno vydal nové album Ain’t Gonna Play Too Long.

Nejnovější album kanadské zpěvačky Layly Zoe se jmenuje Gemini a má dvě části – jednu elektrickou a druhou akustickou. V telefonickém rozhovoru pro naše rádio nám zpěvačka řekla: „Když hraju akusticky, při koncertě sedím a jsem blíž divákům. Mohu jim víc vyprávět, než začnu zpívat každou píseň a především se nemusím snažit překřičet kapelu. Při elektrických koncertech je totiž na pódiu velký hluk a lidé můj hlas vnímají úplně jinak než v klidném prostředí. Když jsem tedy na pódiu pouze já a kytarista, lidé můj zpěv vnímají v mnohem čistší a zřetelnější podobě. Tím jsou pro mne akustické koncerty jedinečné. Na druhou stranu při rockových koncertech se cítím úplně jinak. Mohu se pohybovat, tančit, potřásat hlavou, zpívám naplno. A i tady mám blízko ke svým posluchačům, ale úplně jiným způsobem.“ V tomtéž rozhovoru Layla Zoe vysvětlovala, proč nemá ráda streamovací služby jako Spotify a proč dává přednost fyzickým nosičům. Říká: Kdybych chtěla své album dát k dispozici zdarma, udělám to sama. Nepotřebuji, aby za to Spotify inkasovalo peníze pro sebe já jsem z toho neměla nic.“ Celý rozhovor si můžete dohledat v audioarchivu na našem webu.

Honza Fic je jednak kapelníkem skupiny The Weathermakers, se kterou se dostal až do finále Porty. Stál také za recesistickým sdružením The Honzíci a jako výrobce hudebních nástrojů pod značkou Red Bird Instruments dodává nejen kytary mnoha českým muzikantům. V roce 2018 Honza se svým sólovým projektem postoupil ze soutěže Blues Aperitiv na festival Blues Alive a na konci roku vydává své první sólové album s názvem Město.

Nové album v roce 2018 vydal také Buddy Guy. Narodil se v Louisianě v roce 1936 a je tedy z interpretů, které si dnes představíme, nejstarší. Na kytaru začal hrát ve 13 letech. V roce 1957 se přestěhoval do Chicaga a postupně se stal jedním z nejdůležitějších interpretů tamního vydavatelství Chess Records a vůbec chicagské bluesové scény. Nejpozději od smrti B. B. Kinga v roce 2015 je považován dokonce za největší žijící hvězdu blues a také za jednoho z nejvlivnějších kytaristů napříč žánry. Na své nové album The Blues Is Alive And Well si slavný bluesman pozval jako hosty mimo jiné kytaristy Jeffa Becka a Keitha Richardse a na foukací harmoniku Micka Jaggera.

Rodák z Massachussetts Fantastic Negrito má 50 let. Jeho zatím největším úspěchem je zisk ceny Grammy za v tuto chvíli předposlední album The Last Days Of Oakland. I když ocenění získal v kategorii moderního blues, jeho tvorba ve skutečnosti bluesový žánr přesahuje. Obsahuje totiž také prvky funku, rocku, soulu, gospelu nebo hiphopu. Sám Negrito, který strávil mládí na ulici a přežil několikatýdenní kóma po autohavárii, pochází z 15 sourozenců a má somálské kořeny – jeho otec byl imigrant z Afriky. Z toho všeho ovšem může těžit a promítat to do své hudby.