Marek Hlavica: Nevyvést zahraničního posluchače z míry

Rozhovor s Markem Hlavicou

Kdy jste si začal pohrávat s myšlenkou, že vydáte sólové album?

Je to už hodně dlouho. Datuje se to minimálně do chvíle, kdy jsme uzavřeli kapitolu jménem Žáha. Nebo ještě dříve, protože už za Žáhy se mi hromadily písně, které se nehodily do profilu kapely. Sólový projekt mi poskytuje tolik svobody, kolik mi žádná kapela nemůže nabídnout. Můj posluchačský záběr sahá od jazzu přes semaforské písně 60. let až po Jamese Browna. Chtěl jsem si tedy udělat něco pro sebe, ale trvalo to osm až deset let, než jsem k tomu dozrál. A taky jsem měl našetřeno, což je podstatná okolnost. Mohl jsem to tedy do alba „vrazit“.

Máte široký žánrový záběr. Byla stylová pestrost cílem při vzniku alba?

Ano. Mohl bych udělat několik desek, které by držely víc pohromadě. Místo toho jsem se ale rozhodl, že si poskládám fiktivní rozhlasovou stanici, kterou mě by mě bavilo poslouchat. Ambice je nemalá: písničky, které obstojí v čase i různých aranžmá a nenudí při třetím poslechu. Tedy nikoli módní výstřelky, nýbrž solidní práce klasického střihu. Spojnice mezi písněmi je spíše v interpretaci než ve stylu nebo instrumentaci.

Na albu zní spousta nástrojů a jejich kombinací. Podle čeho si píseň řekne, co v ní má znít?

Je to postupný proces. Na počátku je jednoduchý motiv, který mi nějak zní v hlavě. Výsledné aranžmá písničky však vzniká někdy i roky. Relativně málo se toho ale rodí až po natočení v rámci postprodukce. Tam se už pracuje jen s drobnými korekcemi. Mimochodem právě v té postprodukční fázi bych chtěl podtrhnout přínos Tondy Smrčky mladšího, v jehož malém studiu jsme hodiny seděli a editovali, efektovali. Tonda se jinak věnuje mně vzdálenému žánru metalové muziky, ale jako profesionál mi vše, co jsem potřeboval, našel, a výsledný zvuk alba je tedy do značné míry plodem této spolupráce.

Ve které fázi vznikají k vašim písním texty?

Kromě základního sloganu vznikají texty až na druhém místě po hudbě a je to pro mě ta největší dřina. Jsem člověkem písma, celý život mě to živí, a je tedy možná paradoxní, že zatímco hudba vzniká spontánně, s textem se mořím. Ale tady jsem si řekl, že se budu raději usilovně mořit, protože jsem pod tím podepsán sám. Když to bude blábol, nebudu se moci na nic vymluvit. Za pomoci jazykového poradce, rodilého mluvčího, jsem nakonec dospěl k textům, které podle mě něco sdělují.

Měl jste od začátku jasné, že texty budou anglicky?

Každý jazyk si svou stavbou, melodikou, rytmem vynucuje nějaké podání. Slovanským jazykem zpívaný rokenrol je divný, nehledě na to, že je s tím moc dřiny, která nemusí odpovídat výsledku. Jdu tedy tou jednodušší cestou. Navíc mou ambicí je, aby deska případného posluchače v zahraničí nevyvedla z míry. Ostatně diví se někdo, proč ABBA nebo Roxette nezpívali libou švédštinou?