Anthony Geraci: Klidně zítra natočím nové album

Anthony Geraci: Klidně zítra natočím nové album
4. listopadu 2022 Blues, Aktuality Autor: Milan Tesař

Americký pianista, skladatel a zpěvák Anthony Geraci hrál s mnoha bluesovými osobnostmi, jako mladý předskakoval Muddymu Watersovi, později jako sideman doprovázel Huberta Sumlina, Juniora Wellse, Otise Rushe nebo Memphise Slima. Ve čtvrtek 17. listopadu 2022 vystoupí v Šumperku na festivalu Blues Alive. V pondělí 14. listopadu bude na dálku hostem našeho pořadu Jak se vám líbí.

Rozhovor s americkým pianistou Anthony Geracim

Na samém konci vašeho letošního alba Blues Called My Name najdeme sólovou klavírní skladbu Song for Planet Earth. Sólový klavír není zrovna obvyklá disciplína v blues. Jaký je příběh této písně? 

Když bylo nahrávání alba Blues Called My Name téměř u konce, chtěl jsem udělat nějakou tečku, říci něco na závěr CD, něco jen sám za sebe, vyjádřit své pocity z celkového natáčení. Chtěl jsem ukázat něco víc ze své klavírní hry, a tak jsem se rozhodl pro sólovou skladbu trochu ve stylu ragtimu. Když si píseň poslechnete pozorně, zjistíte, že klavír v ní zní jako stará piana v saloonech na americkém Západě. Je to jediná píseň na albu, kterou jsem nahrál doma. Mistr zvuku přijel za mnou se svým vybavením a s kvalitními mikrofony a použili jsme krásný klavír, který mám doma. Píseň jsem věnoval planetě Zemi, protože naše planeta si pěknou píseň zaslouží.    

Celé album je velmi pestré. Co bylo vaším cílem? Představit různé styly techniky hry na klavír? Nebo bluesové styly? 

Album jsem začal natáčet jen pár měsíců po začátku epidemie covidu. V té době jsem se nemohl setkávat se svými spoluhráči setkávat. Když už to pak možné bylo – s rouškami na obličejích, sešli jsme se ve studiu s mým basistou a bubeníkem a vybrali jsme písně, které stálo za to natočit. Předtím jsem obvykle chodil do studia s celou sestavou, hráli jsme společně, ve studiu jsme ještě písně dotvářeli. Tentokrát jsme to museli udělat jinak, a tak jsme natočili nejprve rytmickou sekci ve složení klavír, basa a bicí, a ostatní nástroje jsme na to postupně vrstvili. Nejsem zvyklý takto pracovat, ale jako umělec bych se měl umět přizpůsobit momentální situaci. Byl jsem rád, že jsem mohl spolupracovat s tak skvělým mistrem zvuku, jako je Jeff Largent. Vystudoval audio inženýrství na Berklee College of Music, bydlí nedaleko ode mne a má doma skvělé vybavení. Nahrávali jsme na konzervatoři, kde jsem v té době ještě učil a kde mají krásný klavír Steinway. Vytvořili jsme si tam malé nahrávací studio. Bicí jsme obložili dekami, zvukově jsme izolovali kontrabas, který hraje myslím v devíti z deseti písní. Povedlo se nám také dobře nazvučit klavír. Já totiž nahrávám zásadně na akustické piano a nikdy na digitální nástroj. Když byly tedy rytmické základy hotové, přišel na řadu můj zpěv a zpěv Sugar Raye Norcii. Erika Van Pelt natočila své party ve svém malém domácím studiu. Domlouval jsem se také na spolupráci s Walterem Troutem, který ovšem kvůli lockdownu zůstal v Dánsku a nemohl se do Spojených států vrátit. Nejprve jsme čekali, jestli se situace zlepší, ale asi po měsíci svůj nádherný kytarový part nahrál a poslal mi jej.     

Vedle klavíru na albu hrajete také na Hammondovy varhany. Jsou to pro vás dvě odlišné disciplíny? 

Ano, na každý z těch nástrojů hraji úplně jinak. V současné době ve svých vlastních skladbách hraji především na klavír a hammondky používám spíše na zpestření nebo když chci písni dát košatější aranže. Na mém nejnovějším albu jsou varhany slyšet především ve skladbě About Last Night. Nechtěl jsem se ale přiblížit současným nahrávkám jazzových varhaníků, ale spíše jsem chtěl docílit zvuku, který byl obvyklý v 50. nebo na začátku 60. let a který známe z raných nahrávek Jimmyho Smithe nebo od Groova Holmese.

Na profesionální scéně se pohybujete od 70. let, ale první sólové album Take It from Me jste vydal až v roce 1994. Vzpomenete si na ten moment, kdy jste si řekl, že byste se ze špičkového sidemana mohl stát sólovým hudebníkem? 

Předtím, než jsem vydal svou první desku, jsem mnoho let hrál se skupinou Sugar Ray & the Blues Tones. A byl jsem také prvním klávesistou skupiny Ronnie Earl & the Broadcasters. Měl jsem tedy za sebou spoustu zkušeností, ale zároveň jsem od svých čtrnácti nebo patnácti let psal své vlastní písně. Mimochodem pořád mám sešity, co kterých jsem se tehdy své nápady zapisoval, i když je mi teď už skoro sedmdesát. Někdy před polovinou 90. let jsem si uvědomil, že bych chtěl hovořit více sám za sebe a nebýt jen doprovodným hráčem. Dodnes jsem vděčný za každou minutu, kdy jsem hrál s Sugar Rayem nebo s Ronniem Earlem, ale chtěl jsem lidem ukázat i něco ze svého autorského umění a chtěl jsem se představit také jako sólový hráč. Do té doby jsem měl na albech, na kterých jsem se podílel, sem tam nějakou skladbu. Ale když se podíváte na má tři nebo čtyři poslední alba, ta jsem složil kompletně celá. Kdybyste mi řekl, abych šel zítra do studia, klidně nahraji další album, protože mám dostatek nových písní. Ovšem je docela náročné prorazit, když jste známý jen jako doprovodný hráč. Dodnes je pro mne výzva, že si sám organizuji koncerty po Spojených státech a teď se chystám do Evropy. Denně cvičím na klavír a také se každý den věnuji administrativě, která s mou hudební dráhou souvisí.      

Na začátku své dráhy jste se na pódiích setkával s velkými osobnostmi blues a příbuzných žánrů včetně například Muddyho Waterse. Co nejdůležitějšího jste si z té doby odnesl? 

Měl jsem to štěstí, že v 80. letech byla ještě spousta legendárních autorů, které dnes obdivujeme, naživu. Když například přijel do Bostonu Otis Rush, mohl jsem jej doprovázet. Doprovázel jsem Chucka Berryho a mnoho dalších. Byl jsem součástí kapely, která hrála vždy v pondělí večer v House of Blues v Cambridge u Bostonu. A je neuvěřitelné, s kým vším jsme tenkrát mohli hrát. Osobně jsem se tak mohl potkat s Jimmym Rogersem, jehož album Chicago Bound bylo jedním z důvodů, proč jsem sám začal hrát blues. Když nám bylo kolem patnácti, poslouchali jsme tyto hudebníky a vůbec jsme je nevnímali jako lidi z masa a kostí, ale spíše jako bohy z hory Olympu. A o pár let později jsem si s nimi mohl jen tak povídat. Jimmy Rogers na jednom turné bydlel se mnou na pokoji a vyprávěl mi příběhy ze svého života. To byla pro mne ta největší škola. Dnešní mladí hráči už nemohou zažít, že by jen tak seděli a povídali si s Muddym Watersem nebo s B. B. Kingem.