Muddy Gurdy: Souzvuk kytary s niněrou má sílu!

Rozhovor s Tiou Gouttebel z francouzské skupiny Muddy Gurdy

Pro vaši kapelu je charakteristický zvuk niněry. Jak se tedy v takové sestavě mění role kytary a bicích, srovnáme-li to s klasickými bluesovými kapelami? 

Naše kapela funguje úplně jinak než klasické bluesové sestavy. Ano, máme kytaru a zpěv, ale k tomu niněru a navíc místo velké bicí soupravy spíše perkuse. Gilles má velmi široký rejstřík tónů, může hrát ve výškách i hluboko… a navíc je to opravdový virtuos. Požádáte jej o jakýkoli zvuk nebo jakoukoli melodii a on ji hned zahraje. Nicméně v této kapele nejde ani tak o virtuozitu nebo o celou šíři zvuků, které se na nástroj dají vyloudit, ale spíše o to, abychom dobře sloužili hudbě. Snažíme se být tedy spíše střízliví, když to písni pomůže. K tomu je třeba určitá pokora. Když se ale vrátím k rozdělení rolí, úlohu basy můžeme zastoupit všichni. Když Gilles hraje sólo, já jej doprovázím jednoduchou basovou linkou, ale nechávám mu dostatek prostoru a spíše mu stavím pevný základ k jeho hře. I Marco tento basový základ svou hrou podporuje. Někdy hraji já s Gillesem unisono, jako to dělával například RL Burnside s Kennym Brownem. Takový souzvuk kytary a niněry má obrovskou sílu. Ale i zde sloužíme především hudbě. 

Co je na spolupráci kytary a niněry nejnáročnější? 

Niněra má jednu zvláštní vlastnost. Když hraje s ostatními nástroji, ze své podstaty je většinou lehce předbíhá. V blues jsme naopak zvyklí, že se nástroje spíše opožďují. To je tedy jediná obtíž, kterou při hře musíme překonávat. Jinak je ovšem Gilles velmi zkušený hudebník, který má mnoho zkušeností a umí být součástí celku. 

Jaké byly první reakce posluchačů, když jste jako nová kapela začali koncertovat? 

Šli jsme samozřejmě do určitého rizika, protože blues je ve Francii vnímané jako konzervativní žánr. Ale myslím, že lidé byli příjemně překvapeni. Našemu přístupu se totiž nedá nic moc vytknout. Vycházíme totiž z hluboké znalosti žánru a z respektu k hudbě. Lidé za námi už po prvních koncertech chodili a říkali, že v naší hudbě slyší například harmoniku nebo housle. Náš zvuk je nešokuje, protože nám to v tomto obsazení funguje a přinášíme na scénu určitou svěžest. I když je niněra velmi starý nástroj, působí v naší hudbě jako něco nového. Máme například reakce od spousty Američanů, kteří nám děkovali, že jsme do blues přinesli nový prvek. Mohli jsme tedy obohatit starou kulturu, která navíc není původně naše. Vnímám to jako velmi pozitivní.    

O čem pojednávají vaše autorské texty? 

Protože naše poslední album souvisí s místy v našem kraji, chtěla jsem v písních popsat stav mysli lidí, kteří pracují s půdou. Vnímám jejich práci, která živí nás ostatní, jako velmi náročnou a někdy i bolestnou, ale zároveň svým způsobem vznešenou. Jsou to lidé, které bychom měli respektovat. A tento selský prvek jsme tedy chtěli v písních zdůraznit. Dále jsme pracovali s legendami, které se týkají naší přírody. A pak jsou to témata, o kterých jsem už mluvila, jako je segregace a nepokoje ve Spojených státech nebo rasismus, se kterým se bohužel setkáváme všude. To jsou pro mne stále aktuální témata. Dalším důležitým tématem je pak ženská otázka. Jsou to všechno aktuální náměty, které jsou ale zároveň spojené s historií.    

Vy sama se blues věnujete už dvacet let. V roce 2002  jste začala hrát s vlastní kapelou Tia & The Patient Wolves. Jaké jsou dnes vaše hudební aktivity mimo Muddy Gurdy? 

Stále pokračuji i v dalších projektech. Vedle kapely Muddy Gurdy se snažím pracovat také na sólovém repertoáru. Chtěla bych totiž víc vystupovat i sama, jako zpěvačka s kytarou. Moc ráda bych své příští album nahrávala v Memphisu, a tak si to začínám pomalu plánovat. Ráda bych nazpívala některé americké písně a naopak nechala americké hudebníky zpívat francouzsky. Zatím to ale jen pomalu zraje v mé hlavě.