Trupa Trupa: Nesnažíme se o jednotný zvuk

Zrozhovoru s polskou skupinou Trupa Trupa

Zpočátku na nás měla velký vliv gdaňská hudební scéna, protože jsme všichni tamní kapely poslouchali. Ale vedle toho byly pro nás samozřejmě důležité zahraniční kapely. Dnes posloucháme možná všichni podobné skupiny, ale na začátku jsme měli každý úplně jiný vkus. Také hudební scéna byla před nějakými dvaceti lety úplně jiná než dnes. Poslouchali jsme alternativní americké a anglické skupiny. Ale nevzpomínám si, že bychom poslouchali nějaké české. Moc jsme jich neznali. Vlastně ano – Plastic People a Jaromíra Nohavicu: „Pijte vodu a nepijte rum.“

Každý z nás měl své vlastní vzory a inspirace. A nezajímá nás pouze hudba, takže čerpáme i z jiných druhů umění. A nejen z umění. Inspirovat mě například může i to, když jdu v dešti po ulici. Ale mám-li říct pár kapel, které pro nás jsou důležité, tak se všichni určitě shodneme na Velvet Underground nebo The Doors, líbí se nám noiseové kapely z 90. let, ale jinak by měl každý z nás mluvit sám za sebe. Já mohu zmínit newyorskou scénu 90. let, folkovou hudbu nebo punkové kapely, ale také až z 90. let, jako byla například skupina Dog Faced Hermans.

Každý z nás se snaží do kapely přinášet svůj vlastní pohled a vlastní vkus a právě na tom stojí fungování naší skupiny. Každá píseň zní trochu jinak, není naším cílem, aby byl zvuk úplně jednotný. Když pracujeme na konečné podobě písně, každý člen kapely má jinou představu. Je tedy na jedné straně obtížné k něčemu se dobrat, ale na druhé straně je to zajímavé a výsledek stojí za to. Nehrozí, že by byl výsledek šedivý a že by všechny skladby zněly stejně.

Většinou to funguje tak, že se potkáme na zkoušce a začneme improvizovat. Pak z těchto improvizací vybereme nejzajímavější momenty a na nich dál pracujeme. Postupně je rozvíjíme, až z nich vznikne nová skladba nebo píseň. Všechno tedy vzniká naprosto přirozeně, ze spontánní improvizace. Vědomá kompozice je až na konci procesu.

Na počátku našich písní jsou myšlenky, které netvoří jeden celek. Každý z nás se snaží přijít s vlastními nápady, a tak písně skládáme. V žádném případě tedy nemůžeme říct, že by na začátku byl nějaký koncept, podle kterého bychom pracovali. Není to tak, že bychom si na začátku řekli, jak bude budoucí album vypadat. Vycházíme z emocí, aniž bychom se dopředu zamýšleli nad tím, jaké tam budou akordy a co přesně tam budeme hrát. Prostě to všechno tak nějak spontánně vzniká. Vůbec si nedokážu představit, že bychom tvořili podle nějakého konceptu. My potřebujeme, aby nápady prostě plynuly, aby písně vznikaly přirozeně. Často je to tak, že na zkoušce začneme něco hrát, zazní první tři akordy, a najednou cítíme, že to bude nová píseň. Každý z nás v ten moment na něco myslí, přehrává se nám v mysli nějaký film, třeba nová sezóna Twin Peaks, a to nás spontánně inspiruje. Ale není to tak, že bychom si řekli, že pod vlivem toho a toho filmu napíšeme novou píseň. Tak to u nás nefunguje.