Baobab: Rád bloudím podle starých map (recenze CD)

Své třetí album pojmenovala brněnská skupina Baobab skvěle. Z věty Rád bloudím podle starých map lze vyčíst jak sympatické staromilectví, tak prvek bloudění mezi různými hudebními styly. Baobab vznikl, jak stojí na jeho webu, v roce 2000 „sloučením cimbálové muziky s kytarou, která dodala původně čistému folkloru další rozměr“. Po patnácti letech výsledek rozhodně nezní jako pouhé spojení cimbálky s folkem. Na albu si posluchač užije swing i dixieland, latinu i folkrock à la Folk Team. Folklorních ohlasů je zde minimum, stejně jako blues, třebaže mají dvě písně slovo „blues“ v názvu.

Baobab mezi styly opravdu trochu bloudí. Stačí si poslechnout první dvě písně, abychom si uvědomili, že vlastně moc nevíme, s kým máme tu čest. Zatímco úvodní Být v páru v baru je – včetně úvodní rytmické figury – pouze hrou na rock, následující Jazzový lokál prosvětlí klarinet Aleše Krejčíka a sóla piana a houslí celek posunou někam do doby Stéphana Grappelliho a meziválečného swingu. Posloucháme dál – vyznání ženě Lásko, miluju tě je balada s akordeonem, zatímco vyznání kytaře Moje nejmilejší připomíná nedoceněné dixielandové album Kapitána Kida Zpověď unaveného klauna. Potom přijde country (Nalej sobě a mně taky), opět trocha jazzu, tentokrát s výrazným saxofonem (Pískám si svý blues), a „semaforská“ Až budu mít všeho plný zuby. V popředí se střídají různé nástroje, přičemž cimbál překvapivě vůbec není hlavním poznávacím znakem kapely. A někde za vším tím žánrovým chameleonstvím se vzadu coby jednotící prvek krčí folk ve stylu 80. let.

Tak jako je hudba Baobabu (jejím autorem je Jiří Pallich) pestrá – někdy až příliš –, jsou texty Vladimíra Tesárka hravé – také místy malinko víc, než je zdrávo. Mnohé z jeho hříček chápu a bavím se jimi. Napsat milostnou píseň, aby nezněla jako kýč, je víc než obtížné – zde se to povedlo díky tomu, že Lásko, miluju tě je text na jeden rým. Když se však podobný (nikoli stejný) nápad opakuje v písni Točí se dějiny dokolečka, znějí všechny ty rýmy na slovo „dokolečka“ už trochu vyčerpaně. V závěrečném Vetešníkovi se s pokusem vyhledat co nejvíce rýmů na jedno slovo setkáváme znovu, přičemž tentokrát už některé rýmy nahradily asonance, věty jsou místy kostrbaté a někdy i hůře srozumitelné (zvlášť první sloka).

Pasáží, jejichž význam je třeba si ověřovat v bookletu, je na albu více. Přitom nejde o to, že by zpěvák (většinou Jiří Pallich) špatně artikuloval. Protože přízvučné slabiky neodpovídají vždy důrazným dobám, smysl slov se občas ztrácí. Typickým příkladem je v písni Až budu mít všeho plný zuby verš „Rozum já nemám jako chytří“, který se od páté slabiky rozsype. Mimochodem jestliže jsem k této písni přiřadil přívlastek „semaforská“, neměl jsem na mysli pouze hudební složku (jakkoli by tomu použití piana napovídalo), ale především téma nedokonané sebevraždy, velmi blízké Suchého Létům dozrávání (Život je pro mě obnošená vesta…).

Baobab nevnímám jako skupinu, která by měla přehnané ambice. Jak se zpívá v písni Nalej sobě a mně taky, jsou to „borci z Hané“, kteří se vymezují vůči „pražákům“ (ano, v bookletu psáno takto) – podobně jako se vůči nim v jedné své nové písni vymezuje jiná brněnská kapela se světovějším zvukem, Kumbalu. Životní postoj muzikantů z Baobabu snad dobře vykresluje text písně Pískám si svý blues: „Jsem vděčný za to blues / a vždycky vděčný budu.“ Anebo ještě lépe pointa Vetešníka, jejíž hrdina by sice mohl působit v Paříži, Londýně, Moskvě, Vídni či Las Vegas, ale nakonec zůstává v Brně – „s nadějí, že dnešní móda hned stárne“. Ano, než být za každou cenu módní a necítit se v tom dobře, Baobab raději bloudí podle starých map. Jiří Pallich a jeho spoluhráči mají tuto hudbu rádi, snaží se ji hrát co nejlépe, co nejpestřeji a s humorem a to je mi na nich sympatické.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2015
Žánr: folkrock
Celkový čas: 33:42

www.baobab-brno.cz

Článek vznikl pro server Brno – město hudby