Jan Burian: Dívčí válka

Některá alba by se dala recenzovat jednou větou. Burianova Dívčí válka je opačný extrém. Jde o natolik komplexní a propracovaný projekt, že standardní délka článku nemůže stačit. Zvlášť by se dalo pojednat o textech, o aranžích, o dramaturgii, o obalu a samozřejmě o skloubení toho všeho dohromady. Na úvod tedy zůstaňme u konstatování, že Dívčí válka není album, ale opravdu PROJEKT. Projekt, jaké nevznikají každý rok.

Na úvod pár základních faktů. Autor Jan Burian se rozhodl napsat sbírku písní o ženách a dívkách různého věku, různého sociálního zařazení, různých jmen a řekněme různých chutí, zájmů, tužeb a nálad. Písně složil a svěřil je do péče: a) svým dvěma synům a několika dalším hudebníkům, kteří vytvořili aranže a nahráli pestrý doprovod; b) celkem 20 zpěvačkám opět různého věku, různých žánrů a různé barvy vlasu. Aby toho nebylo málo, tytéž písně natočil i Burian sám s klavírem a zařadil je na druhý (bonusový) disk.

Zatímco na prvním CD si posluchač může vychutnávat hru nálad, vrstvení elektronických a "živých" nástrojů a jejich sladění s různými dívčími a dámskými hlasy, na disku druhém lze ve větším klidu sledovat samotný příběh. K tomu můžeme pro jistotu nahlížet do bookletu, aby nám neuteklo opravdu žádné slovo básně, psané zpravidla volným veršem (a za básně můžeme považovat většinu miniaturních příběhů na Dívčí válce).

O tom, že je Dívčí válka promyšlená do posledního detailu, svědčí řazení písní. Úvodní O změně lze totiž chápat jako prolog či předznamenání celého alba. O změně totiž nesní pouze Alenka, o které (trochu exaltovaně, avšak rozhodně ne nezajímavě) zpívá Dagmar Andrtová-Voňková, ale nějakou změnu vyhlížejí téměř všechny hrdinky Burianových příběhů. Táňa v písni Potřetí? touží potkat toho pravého, inteligentní Magdaléna (Kráska a zvířata) prahne po důstojném zacházení, Markéta potřebuje vítězství a Lenka (Mezi polévkou a hlavním jídlem) už nechce být jen manželkou, matkou a hospodyní a Alice sice má Dva milence, avšak "pořád ještě čeká na prince". Status quo snad vyhovuje pouze oblíbené Bohyni kuchyně Květě. Ač tedy různé, mají "Burianovy ženy" cosi společného - své touhy, na jejichž splnění se snaží pracovat (nebo by se rády snažily, kdyby věděly jak). V předposlední písni by šachistka Šárka (V černobílém vesmíru) byla ráda, kdyby jasná pravidla jako ve hře v šachy platila i v životě. A její poznání, že "život žádná pravidla nemá" můžeme brát jako druhé krédo provázející nás celou deskou.

Přes tyto shodné rysy jsou příběhy vylíčeny rozličným způsobem, a to především díky už zmíněné účasti různých interpretek. Přednes některých z nich poznáte na první poslech - například Lenka Dusilová (Anna a její věšáci) nebo Sestry Steinovy (S počtářem) jsou nepřeslechnutelné. Svého razantního projevu se drží Zuzana Michnová (Bezejmenná), velmi pěkný je klidný příspěvek Martiny Trchové (Kráska a zvířata). Ester Kočičková (Dva milenci) zde (přes ironii textu) vyznívá laskavěji než na svých vlastních albech a Číňanku Feng-jün Song (Bohyně kuchyně) bych asi nepoznal vůbec. S frázováním si zajímavě hraje Zuzana Homolová (Apokalypsa), v zajímavé rockové poloze se představuje Jana Koubková (Uprostřed noci). Ovšem za nejlépe zazpívaný pokládám Banální příběh v nenapodobitelném přednesu Hany Hegerové.

Hudební doprovod je někde v jasném souladu se zpěvem interpretky nebo náladou písně, zatímco jinde jako by se muzikanti v čele s Janem Burianem mladším a Jiřím Burianem alias Gregorym Finnem snažili provokovat. Iveta Kováčová (známá ze souborů žánru world music Triny a Camael) je například podbarvena elektronikou a přesto (či proto?) zní Intelektuválka zajímavě. Naopak ráznou Ivanu Chýlkovou bych si dokázal představit s rockovým doprovodem, a zatím jí sluší i akustická kulisa s výrazným kontrabasem Tadeáše Mesanyho (Není tak bohatá). Bezejmenná Zuzany Michnové je vlastně klidnější poprock s kombinací klavíru, živých bicích a elektroniky. Gregory Finn nezapřel duši rockera v Normální holce, jejíž doprovod připomíná v textu odmítanou "muziku pro normální holky". Rocková je i Uprostřed noci, avšak ji zpestřuje banjo Ondřeje Ježka. Folkařka Zuzana Homolová je - vcelku zajímavě - pohlcena elektronickým doprovodem (Apokalypsa), zatímco Ester Kočičkovou ve Dvou milencích podkreslují především klavír a bubny a hlasu Lenky Dusilové je v Anně a jejích věšácích partnerkou především výrazná baskytara. A poslechnete si pozorně Dorotu Barovou, známou z tichého dua Tara Fuki, jak se nechává doprovázet téměř funky rytmikou, připomínající disco éru 80. let.

Prostě co píseň či příběh, to jiné hudební barvy. Co píseň, to naprosto jiné vyjádření původní myšlenky. Další rozměr albu dodává booklet, ve kterém je ke každé dívce či ženě přiřazena jedna květina. A tak se posluchač může sám sebe ptát nejen na to, proč se Bohyně kuchyně jmenuje Květa (že by asociace s květákem?). Ale třeba na to, proč Alici a její Dva milence symbolizuje právě třemdava, proč k Madle, hledající zrcadlo, autor přiřadil vlčí mák (Kde jsi zrcadlo?) nebo co má společného kosatec s "Intelektuválkou" Jarmilou?

Jan Burian skutečně nenatočil album. Vytvořil komplexní projekt, který hýří barvami, příběhy, významy. Spíše než běžnou populární hudbu připomíná gotické obrazové cykly, ve kterých svou - dnes už často nerozšifrovatelnou roli - hrálo každé gesto zobrazené postavy. Věřím, že v Burianově ženském světě je také vše promyšleno do poslední drobnosti. A že posluchač tím pádem nemůže celému albu porozumět? A je to vůbec třeba?