Rok 1922: ročník významný pro moravskou lidovou píseň i poezii

Rok 1922: ročník významný pro moravskou lidovou píseň i poezii
10. května 2022 Folklor a dechovka Autor: Helena Bretfeldová

Roku 1922 byl ročníkem narození tří jedinečných osobností lidové hudby, jejichž význam docenila teprve historie: byli to Jura Petrů, Slávek Volavý a Jaroslav Staněk.  Ke trojici výjimečných primášů a sběratelů lidových písní a tanců regionu Dolňácka, narozených v roce 1922, kteří se stali legendami, můžeme logicky přiřadit i výborného cimbalistu a dlouholetého hudebního redaktora Českého rozhlasu Brno Jaromíra Nečase a výsostně moravského básníka a fejetonistu s netajenou inspirací v lidové slovesnosti Jana Skácela.

Nejstarším byl kyjovský Jura Petrů (*21. ledna), 10. března by býval oslavil sté narozeniny strážnický Vítězslav (Slávek) Volavý, 22. dubna si v Uherském Hradišti připomněli slavného rodáka Jaroslava Staňka.

Jura Petrů dostal základní hudební vzdělání v hudební škole v Břeclavi a od té doby se housle staly jeho osudem na celý život. V roce 1946 nastoupil do zaměstnání ve Státním výzkumném ústavu zelinářském v Brně. Profesor Úlehla, který Juru znal už z Bzence, jej hned získal pro svůj Moravský taneční a pěvecký sbor. Po smrti prof. Úlehly (1947) vytvořil dr. Antoš Frolka (syn známého malíře) rozhlasový soubor, který byl svým způsobem předchůdcem brněnského BROLNu. Pro Juru Petrů, jako ostatně pro mnoho dalších, byl Antoš Frolka „nejvyšší zákonodárce“ a jeho soubor vysokou školou, kam chodil s nadšením. Petrů primoval a zpíval v jeho muzice a současně byl primášem Slováckého krúžku, kde se setkal mj. s muzikanty Slávkem Volavým, Jaromírem Běhunkem, Janem Sladkým nebo zpěvákem Karlem Bimkou. Poznal zde i několik vysokoškoláků z Kyjova, se kterými založil cimbálovou muziku, již pak v Kyjově primoval až do roku 1984 (CM Jury Petrů).  Kromě primování vlastní muziky se nějakou dobu věnoval i mužskému sboru v Kyjově. V Ježově založil v roce 1954 dětskou cimbálovou muziku, ve které působil dalších pět let jako cimbalista. V letech 1963-65 byl primášem Bimkovy cimbálové muziky ve Svatobořicích, dojížděl hrávat do souboru Dubina v Hodoníně a v roce 1965 založil v Kyjově další mladou cimbálovou muziku. V řadě obcí na Kyjovsku vypomáhal často jako muzikant a znalec místních lidových písní. Jeho práce pro národopis byla oceňována nejen veřejností, ale všemi odborníky z oboru etnografie, folkloristiky a muzikologie. Také množství nahrávek, které pořídil pro Čs. rozhlas v Brně, svědčí o jeho muzikantské vyzrálosti a fundovanosti. Ty také zůstanou jeho živým památníkem. V jeho odkazu také pokračuje i dnešní Cimbálová muzika Jury Petrů, kde hrají dva jeho synové – umělecký vedoucí a cimbalista Jiří Petrů a primáš Petr Petrů.

Malíř, grafik, scénograf, hudebník, choreograf a organizátor - tak by bylo možné charakterizovat uměleckou osobnost Jaroslava Václava Staňka, primáše cimbálové muziky HradišťanJaroslav Václav Staněk se narodil 20. května 1922 v Uherském Hradišti. Navštěvoval v Hodoníně učební obor hudební nástrojař, který musel ze zdravotních důvodů přerušit a v roce 1938 nastoupil do Školy uměleckých řemesel v Brně, kde studoval kresbu a malbu. Po uzavření školy v roce 1942 pracoval u firmy Kunz, která se zabývala výrobou malířských potřeb, návrhy interiérů a dekorativní malbou. Po roce 1945 nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti jako jevištní výtvarník. Ve 14 letech začal Jaroslav Staněk hrát ve Slováckém krúžku v Uherském Hradišti. V roce 1937, kdy byla v Hradišti uspořádána velkolepá výstava Slovácko a denně hrály ve Smetanových sadech ve Slovácké búdě vynikající muziky, učaroval mu Samko Dudík se svojí kapelou. Roky okupace ovšem přibrzdily muzikantský rozlet většiny nadějných hudebníků. Hrávalo se tajně, obvykle na vesnicích. Staněk v té době vážně onemocněl a nemoc jej vyřadila na tři roky z další muzikantské činnosti. Ke konci války se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že jej propustili domů. V té době vzniká seskupení muzikantů a tanečníků, které si říká Hradišťan. Práci v něm zasvětil Jaroslav Staněk celý svůj život a v roce 1954 dochází k definitivnímu spojení Staňkova života se souborem Hradišťan. V roce 1955 zakládá Hradišťánek, který má být do budoucna základnou nových členů Hradišťanu. Dnešní Hradišťan s uměleckým vedoucím Jiřím Pavlicou už je Staňkovu Hradišťanu většinou hodně vzdálen, jeho odkaz ovšem připomíná tematickými vzpomínkovými pořady.

Slávek Volavý, primáš, muzikant, zpěvák a etnolog, po dlouhá léta působil jako ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a v roce 1946 stál u zrodu Mezinárodního folklorního festivalu Strážnice. Byl velice talentovaným houslistou s ambicemi  na sólovou kariéru, ale když skončila válka, bylo Volavému už 23 let, prý příliš mnoho na to, aby mohl pomýšlet na kariéru profesionálního koncertního hráče. Začal tedy na filosofické fakultě Masarykovy univerzity studovat češtinu a ruštinu. V r. 1949 se pak už jako aprobovaný učitel vrátil na své strážnické gymnázium. Ve studiu na univerzitě však pokračoval, vystudoval hudební vědu a národopis. Po druhé světové válce se stal Slávek Volavý aktivním účastníkem oživování folkloru u nás, ať již jako muzikant – primáš Cimbálové muziky Slávka Volavého, jako autor nebo spoluautor programů strážnických slavností nebo jako ředitel Ústavu lidového umění a současně vznikajícího Muzea vesnice jihovýchodní Moravy. Již na prvních strážnických slavnostech v roce 1946 byl výkon jeho muziky hodnocen nejvýše, což se pravidelně opakovalo. Rozhlasové nahrávky, spolupráce s BROLNem, zahraniční turné - to všechno vytvářelo mezi lidmi trvalé povědomí o výborné cimbálové muzice a jejím primáši Slávku Volavém. Za svoji nepřehlédnutelnou činnost na poli folkloru byl dokonce oceněn titulem zasloužilý umělec. V rodinné tradici pokračují jeho vnuci Vítězslav a Lukáš Pálenští jako primáš a klarinetista Cimbálové muziky Strážničan.

Jaromír Nečas (21.února 1922), rodák a celoživotní patriot města Kyjova, byl všestrannou hudební osobností: muzikant (velice dobrý cimbalista), pedagog, sběratel, upravovatel lidových písní, autor pořadů a především dlouholetý hudební redaktor brněnské redakce Čs, rozhlasu. Po maturitě na gymnáziu (Bučovice, Brno) absolvoval skladbu na brněnské konzervatoři (1949); studoval hudební vědu na filosofické fakultě MU v Brně. S tehdejším Ústavem pro lidovou píseň spolupracoval na sběrech lidového folkloru na Hlučínsku a Valašskoklobucku. Do rozhlasu nastoupil v roce 1952 a jako redaktor pro folklor a tzv. malé hudební žánry působil až do roku 1985. Patřil k zakládající generaci redaktorů a muzikantů, kteří spoluvytvářeli BROLN (Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů), svého času stejně populární jako Orchestr Gustava Broma. Byl chodící encyklopedií dějin moravského folkloru a folkloristiky; v 60. letech minulého století vyučoval etnomuzikologii na JAMU v Brně a nauku o lidové písni a brněnské konzervatoři (1977-1982). Byl dlouholetým členem programové rady MFF ve Strážnici, autorem noha pořadů. Pro Panton a Supraphon připravil několik desítek nosičů s moravskou lidovou hudbou a až do konce svých dní byl vyhledávaným konzultantem mnoha mladších kolegů.

Básník a prozaik Jan Skácel (7. února 1922), jiskřivý sršatec a vášnivý obdivovatel lidových písní svého rodného Strážnicka, do této společnosti bezesporu patří. Narodil se „ve Znorovách“ (to pokaždé zdůrazňoval – novodobé pojmenování Vnorovy neměl rád; viz báseň Znorovy v noci) do učitelské rodiny. Gymnaziální studia započal ve Strážnici, maturoval ovšem až v Brně-Králově Poli. Prožil si zkušenost totálního nasazení v Říši (konkrétně v Rakousku). V letech 1948-1952 pracoval jako redaktor kulturní rubriky brněnského listu Rovnost, roku 1953 přešel do literárně-dramatického oddělení brněnské redakce Čs. rozhlasu. V letech 1963–1969 byl šéfredaktorem časopisu Host do domu, poté víceméně nuceně odešel na volnou nohu.
Jan Skácel debutoval roku 1938 ve středoškolském studentském časopise. Po válce se věnoval poezii, ale též rozhlasové a novinářské publicistice (mj. recenze, kurzívky). Jeho první sbírka Kolik příležitostí má růže vyšla v roce 1957. Následující dvě sbírky Co zbylo z anděla (1960) a Hodina mezi psem a vlkem (1962) už naznačují výraznou inspiraci lidovou písní. I v prozaickém díle Jedenáctý bílý kůň (1964, rozšířeně 1966) což je soubor kurzívek, tzv. malých recenzí psaných v té době pro časopis Host a Československý rozhlas, připomíná své rodné Moravské Slovácko a lidovou poezii, která mu byla nezakrytou inspirací. Nejzřetelněji to odrážejí texty Jedna neděle z mého dětství, Jaké to bylo letos ve Strážnici  a především kurzívka Verše, které zůstaly; v ní parafrázuje text své oblíbené písně Vím já jeden hájíček: „Strom o strom sa bije, vtáča preletuje, naša láska taká je“. V dalších sbírkách (Smuténka, 1965, Metličky, 1968) přešel k jednoduché formě čtyřverší, aniž opustil inspiraci lidovou poezií; stálým tématem mu bylo hledání smyslu života, láska i smrt. Silnou inspiraci folklorem odráží i sbírky Dávné proso (1981) a Naděje s bukovými křídly (1983) i sbírka plná jinotajů Kdo pije potmě víno (1988). Jeho verše v duchu tradice lidové písně zhudebnil Jiří Pavlica na albech O slunovratu (mj. Modlitba za vodu) a Vteřiny křehké; inspiroval také Petra Ulrycha (Modlitba) a naposledy svého souputníka z Divadla Husa na provázku Miloše Štědroně, který pro koncert ke svým osmdesátinám zhudebnil jeho básně o lásce a o smrti (Maminko, nejsi … - „O druhou půlnoc noc se tříští, až ráno z bílých třísek vstane, nalezne léto na strništi úmrtní lože rozestlané“ – „Je zítra, bude včera, bylo dnes, je včera, bude dnes, bylo zítra …“).

Všem pěti osobnostem by v letošním roce bylo sto let – a všichni se jich svým způsobem dožili: jejich odkaz reflektují následovníci v cimbálových muzikách, posluchači rozhlasu, kde zanechali své stopy v hudebních nahrávkách, i čtenáři poezie. I když je mnohdy bolestně postrádáme, jsou nám stále nablízku.