Jan Skácel a moravská lidová píseň

Dovolím si vás tentokrát pozvat k poslechu veršů, prozaických textů úvah a vzpomínek moravského básníka Jana Skácela, jenž by 7. února 2012 oslavil devadesátku. Měla jsem tu radost a čest v době svých studií poznat se s ním osobně – byl ryzí, jiskřivý, sršatý, v jedné osobě vyrovnaně smířlivý i zaujatě svárlivý – to podle okolností, nálady a především osobnostmi spolusedících; nejčastější možností, jak se s Janem Skácelem setkat, bylo totiž  posezení u kavárenského či hospodského stolu, většinou v brněnských hospodách a kavárnách – Akádě, Belvě (pro nezasvěcené: znovu oživená Akademická kavárna na rohu Grohovy a Jaselské a patrně nadobro zaniklá kavárna Bellevue na rohu ulice Kounicovy, donedávna Potrefená husa). Dovedl hodiny pozorně naslouchat s nezbytnou cigaretou mezi prsty, nebo se naopak vášnivě, do krve hádat – dokonce se s momentálním protivníkem v zápalu boje i chlapsky urážet, většinou naprosto bez následků pro slovní boj dne následujícího. Historik profesor Josef Válka by mohl (a měl!) vyprávět …

Pár stručných životopisných dat na úvod: Jan Skácel se narodil ve Vnorovách poblíž Strážnice do učitelské rodiny. Jeho rodným domem byla stará vnorovská škola a její ředitelský byt, do něhož se na krátko nastěhovala mladá učitelská dvojice - Emil Skácel a Anna Skácelová, rozená Raná. Své narození ve školním bytě potvrzuje sám básník v dopise příteli 27.1 1970:… "Máš docela pravdu, žil jsem dlouho v omylu, ale po Tvém dopisu jsem udeřil na tatínka a on potvrdil, že jsem se opravdu narodil ve škole, kde naši krátkou dobu bydleli. Tak jsem přece jenom o rodný dům nepřišel…" Básníkova matka byla přeložena na vnorovskou školu v roce 1913; předtím krátce učila v Křižanově a pak v Lanžhotě, kde se seznámila s Emilem Skácelem, učitelem, ale také s mlynářem a pomocníkem při stavbě mlýnů. Po návratu z ruských legií přišel i otec učit do Vnorov. Svatbu měli rodiče 10. července 1920. Prvorozený syn dostal jméno Jan (otec měl rád krátká jména) a kmotrou při křtu mu byla Marie Raná z Prosatína (obec poblíž Kuřimské Nové vsi na Vysočině, matčino rodiště). Brzy poté se celá rodina přestěhovala do stísněného bytu v přístěnku malé zemědělské usedlosti č. 429 naproti vnorovskému kostelu, jejímž majitelem byl Antonín Ondrovčík. Oba básníkovi rodiče učili dále na vnorovské škole až do roku 1927. V roce 1924 se narodil druhý syn Petr, pozdější malíř a učitel na lidové umělecké škole v Brně. Chůvu měli oba chlapci ze sousedství. Byla jí Anastázie Zýbalová, provdaná Sokolová, sestra kněze a spisovatele Františka Zýbala.

V roce 1927 se přestěhovali Skácelovi ze Vnorov do Poštorné, jejíž krajina se podobá vnorovskému Pomoraví. V Poštorné navštěvoval budoucí básník obecnou školu a také několik prvních tříd gymnázia v Břeclavi, které dokončil až v Brně. To se stalo posledním bydlištěm Skácelovy rodiny. V rodině silně a dlouho doznívaly dojmy a vzpomínky na Vnorovy, zejména u matky po jejím čtrnáctiletém působení v této slovácké obci. Vzpomínky se přenášely na syna Jana, jak patrno z ohlasů v jeho básnické tvorbě.

Po maturitě na brněnském gymnáziu - bylo to za druhé světové války - našel Jan Skácel první zaměstnání jako uvaděč v kině. Následovalo pracovní nasazení na různých stavbách v Rakousku. Po osvobození studoval na filozofické, posléze na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po dlouhá léta byl redaktorem, nejdříve v brněnské Rovnosti a Čs. Rozhlasu. V letech 1963 - 69 řídil úspěšně literární měsíčník Host do domu. Zároveň náležel k aktivním členům brněnské spisovatelské pobočky. Jeho věrným přítelem byl básník Oldřich Mikulášek.

Po sovětské invazi 1968 se básník i jeho dílo ocitlo na indexu. Dílo mělo být zapomenuto, stejně tak i jeho autor. Začalo básníkovo druhé tvůrčí období, a to v osamělosti, bez zaměstnání, bez možností publikovat. Básně se šířily v samizdatu nebo jejich soubory vycházely v exilových nakladatelstvích (Toronto, Paříž, Mnichov). Teprve v 80. letech dovolily normalizační úřady některým českým nakladatelům vydat vybrané nekonfliktní verše či prózy.

Básník Jan Skácel zemřel předčasně v Brně na rozedmu plic a zástavu srdce 7. listopadu 1989, krátce před sametovou revolucí. Umřel předčasně jako oběť totality, dřív, než se jeho osobě a dílu dostalo patřičné satisfakce. Smuteční rozloučení "knížete moravské lyriky", jak nazval Jana Skácela ve svém smutečním projevu Jiří Opelík, se konalo ve  smuteční síni v Brně-Židenicích a bylo tichou demonstrací brněnské bohémy i kulturní opozice.

Jan Skácel byl především básník. Do povědomí literární veřejnosti vstoupil prvotinou Kolik příležitostí má růže (1957). Rozbor této sbírky i dalších literárních prací najde čtenář v monografii Zdeňka Kožmína s názvem Skácel, proto zde jen stručně ke vzniku básně Strach ze Skácelovy prvotiny: vrátil se k tragickému osudu své porodní báby ze Vnorov Anny Cibulkové, která byla u básníkova narození i křtu, jejíž život přerval náhle blesk. Boží muka se svatým obrázkem dlouho připomínala při cestě na znorovských lukách tuto smutnou událost.

Druhá básnická sbírka Co zbylo z anděla měla v kulturní veřejnosti ještě větší ohlas. Básnická kniha obsahuje i obsáhlejší báseň Znorovy v noci. Báseň vyšla v rámečku na přední straně Literárních novin a upozornila i Vnorovjany, že se k obci hlásí významný rodák. K rozporu názvů Vnorovy a Znorovy je potřeba dodat, že slovácká obec se nazývá od 13. století střídavě Vnorovy a Znorovy, mezi lidmi však navzdory úřadům přetrval název Znorovy. Skácel měl v rodném jistě název Znorovy, vždy a všude to  připomínal a v žertu sliboval, že až bude příležitost, zasadí se o „zpětné“ přejmenování Vnorov na Znorovy.

V 60. letech vyšly další básnické sbírky: Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1966), a Metličky (1968). Jimi se uzavírá první tvůrčí období a básník byl zahnán do politického ústraní. Nepřestal tvořit, ale s obavou z postihu mohl publikovat v exilových nakladatelstvích. Sbírka Chyba broskví vyšla v roce 1978 v Torontu, další kniha Oříšky pro černého papouška zase V Paříži (1980) a sebrané Básně v Mnichově v roce 1982. Teprve v 80. letech povolila česká censura vydání básnických souborů Dávné proso (1981), Naděje s bukovými křídly (1983), Odlévání do ztraceného vosku (1984) a Kdo pije potmě víno (1988). Neukončena zůstala sbírka A znovu láska, vydaná po listopadu 1989, kdy zaznívalo Skácelovo jméno i dílo jako symbol protikomunistického odboje.

Brněnští přátelé vtáhli Jana Skácela v době normalizace k divadlu. Upravoval a doplňoval texty a překládal. Jeho jméno se zpočátku nesmělo objevovat na divadelních programech. V červnu 1989 převzal v Itálii Petrarkovu cenu za rok 1988.

Jan Skácel se k rodné obci přihlásil básní Znorovy v noci. Vedení obce poslalo svému rodákovi přání k narozeninám v roce 1961 – a přišla odpoveď: "Děkuji Vám mnohokrát za pěkné přání k narozeninám. Měl jsem z něho nelíčenou radost. I když jsou to kopce let, co jsme ze Vnorov pryč, pořád mne to táhne na znorovské luka, pořád se cítím Znorovjanem. Bylo to od Vás opravdu hezké a jemné, že jste si na mne vzpomněli. I já Vám přeji všechno nejlepší. Mnoho radosti pro dědinu, mnoho úspěchů v práci. A často, často vzpomínám na Znorovy a Znorovjany. Kdykoliv jedu kolem, projdu dědinou, vždy v noci, aby mne nikdo nezahlédl, protože jsem vlastně zloděj. Chci si pokaždé ukrást kousek Vnorov, hrst trávy z luk, kus mlhy od Moravy, ukrást a odvést s sebou do Brna."
Poprvé veřejně navštívil básník svou rodnou obec v roce svých čtyřicátin v doprovodu brněnského spisovatele Vladimíra Pazourka a básníka Zdeňka Kriebla.. Prohlédl si budovu školy jako svůj rodný dům, kde žili a působili oba rodiče. Rozechvělý vstupoval do domu Josefa Studénky, v němž žila Skácelova rodina. Pak se na ulici setkal se svou chůvou Anastázií Zýbalovou-Sokolovou. Dojemné objetí vystřídaly vzpomínky: "Janku, tys míval špinavé nohy a věčně sražené palce!" vzpomínala stará žena v kroji. V roce 1972 oslavil ročník 1922 své padesátiny. Svolavatelé školního srazu pozvali i vrstevníka Jana Skácela. Ten přijel a  napsal o něm něžnou prózu Návraty.

Z vlastní zkušenosti si dobře pamatuji, jak Skácel na besedách se čtenáři většinou silně trpěl; své čtenáře měl ovšem rád, ale k smrti nerad rozebíral své verše – k podobným výkladům byl skeptický a považoval je za svého druhu devalvaci básně. Také při své skromnosti a stydlivosti před větší společností bytostně nenáviděl, když byl nucen své verše nahlas číst. Už jen to, že musel být při tom, když je – byť dobře – recitoval někdo jiný, mu působilo zjevné psychické i fyzické utrpení. Proto si nejsem úplně jistá, že by strpěl (natož aby vítal) zhudebňování svých veršů, ať by se posluchačům líbilo nebo ne. Co vím, byl k podobným pokusům značně rezervovaný – měl za to, že cesta poezie ke svému čtenáři by měla být velice osobní, nezprostředkovaná.  Lidovou poezii vepsanou do melodií ovšem ctil – byla mu nevysloveným, samozřejmým vzorem a inspirací. Do jeho vnímavé paměti se vpisovaly neučesané, nevyumělkované půvaby přímočarých veršů slovácké lidové poetiky – o závěrečném verši písně Vím já jeden hájíček, který mu v paměti utkvěl z mládí, se rozepsal v roce 1964 v kurzívce s názvem Verše, které zůstaly.

Poválečnou fascinaci mezinárodními folklorními festivaly jako příležitostmi demonstrovat sounáležitost socialistického společenství neprožíval, okázalý svátek lidové písně vnímal spíš jako estrádní veselici a když už ho byl jako rozhlasový redaktor povinně účasten, neváhal organizované veselí patřičně ironizoval – jako v kurzívce Jaké to bylo letos ve Strážnici:

Jaké to bylo letos ve Strážnici
Krásné, i když občas pršelo. To rmoutilo redaktory, protože nemohli básnit o modrém strážnickém nebi. Jinak to dělají každý rok. Nálada byla dobrá. I špatný matematik mohl lehce vypočítat, že v ony slavné dny byla ve Strážnici největší hustota veselých lidí na světě. Na jeden čtvereční metr připadali čtyři. Někteří stáli a mnozí přitom leželi. První den, tj. v pátek, mluvili ještě všichni česky. V sobotu večer a v neděli se naučili slováckému nářečí i rodáci z Nuslí. Už nikdo neposlouchal, všichni čuli. Lidé tam byli k sobě velice hodní. Viděl jsem desátníka, který vezl v dětském kočárku prostého vojína, kterého bolely nohy. Dojalo mne to.
Všichni říkali, že folklór je přece jenom krásný a že lidové kroje jsou také krásné.
V neděli večer se všichni těšili domů.
Doma utíkali ke gramorádiu a pouštěli si Armstronga.
(Jan Skácel, Třináctý černý kůň)

Tentokrát jsem spolu s Vámi v čase Folklorního okénka  - s velkou úctou k jedinečné osobnosti básnivého hledačství smyslu života člověka a s velikým steskem po moudrém a chápavém příteli a učiteli věcí podstatných - zavzpomínala na Jana Skácela. Bylo by mu nyní devadesátdva let – a vlastně se jich dožil; je totiž stále tady – pořád nám odpovídá na mnohé otázky, stačí umět číst v řádcích a hlavně mezi řádky jeho básní i próz.

Helena Bretfeldová
(s poděkováním za využití materiálu Romana Poláška z webových stránek obce Vnorovy)