Tomáš Kočko & Orchestr: Velesu (recenze CD)

Předkřesťanské náboženství starých Slovanů se nemůže opřít o takové množství písemných památek jako náboženské systémy starého Řecka a Říma. Nemáme pověsti o staroslovanských bozích a bůžcích propracované do takových detailů, aby o nich vznikla píseň, která by odpovídala někdejšímu hitu Zuzany Michnové Marsyas a Apollón. Slovanský panteon známe z několika málo spisů především z východní Evropy a například o západoslovanském pohanství si mnohem více domýšlíme, než víme. Vždyť například Jarovít a Chors, kteří propůjčili svá jména dvěma písním na novém albu Tomáše Kočka, jsou podle některých teoretiků jedna a tatáž mytická osoba, zatímco jiní v Chors vidí nikoli boha, nýbrž bohyni Měsíce. A Veles, podle nějž Kočko své deváté album pojmenoval? To byl rohatý bůh rohatého a jiného dobytka, hlavní protivník nebeského boha, někdy znázorňovaný v podobě hada, bůh zásvětí, ale také partner bohyně života Živy, bůh pěvců a v neposlední řadě předobraz křesťanského svatého Jiří, toho, na jehož svátek vylézají z děr hadi a štíři. Kočko, který se jednotlivými, někdy velmi starými, vrstvami především moravské historie zabývá dlouhodobě, se Velesa několikrát dotkl už na albu Godula (2011), které tematicky navazovalo na titul Hodovnice (2001). Na rozdíl od obou zmíněných „beskydských“ desek, které nabízely i písně z mladších historických okruhů (Ondrášova píseň na Godule), je Velesu album monotematické, v tom nejlepším smyslu koncepční.

Velesu je album sevřené či zarámované dvojím způsobem. Jeho základním tématem je smrt, zhmotněná nejen v písni Mohyly přesně uprostřed alba, ale především úvodním hymnickým zpěvem Do Návu a závěrečným volnějším – ale o nic méně energickým – Na konci dní (Do Návu II.). Druhým rámcem alba je zmíněný Veles, mytická postava, kterou můžeme s tématem zásvětí či podsvětí spojit, ale která na ploše celého alba spíše symbolizuje mizející pořádky jako takové. Album nazvané po jednom ze záhadných pohanských bohů tak není prvoplánovou obhajobou pohanství, což jeho autor ostatně stvrzuje v nedávném rozhovoru pro časopisu Rock & All: „Je prada, že tohle téma už dávno přede mnou uchopila řada metalových kapel nebo esoterických skladatelů, mám ale za to, že obě party ho prezentují dost jednostranně.“

Klíčem ke Kočkovu dvou- či vícestrannému pohledu na předkřesťanskou prehistorii Moravy je titulní píseň Velesu, vnímaná ovšem v kontextu dalších skladeb alba. Velesu je píseň o nejistotě a strachu z nového řádu, které do střední Evropy přineslo křesťanství. Nikoli mírumilovná cyrilometodějská mise, ale její předchůdci z Německa, kteří v Kočkově interpretaci přišli s meči a s bojovým pokřikem Gott mit uns. Více než předobraz staletých bojů „Čechů“ a „Němců“ a ještě více než protestsong proti „tomu přibitému a novému řádu“ píseň  vnímám jako psychologickou sondu do myšlení lidí, kterým se hroutí jejich svět a kteří zatím nedohlédnout za horizont změn, které přicházejí. Píseň, v níž autor oslovuje poraženého bůžka, ale současně i onoho anonymního předka, který přichází o jistoty, je třeba vnímat v kontextu ostatních. Není to tak, že vetřelci od jihu mají meče a pálí a plení, zatímco původní vrstvu obyvatelstva charakterizují pouze něha, hořící srdce a prastaré písně s „předlouhými tóny“. I praslovanský bojovník zpívá „divné písně“, i on drží meč a počítá s tím, že na jeho hlavu padne v boji sekyra (viz píseň Do Návu). 

Nejen dvě úvodní písně, ale celé nové Kočkovo album vybízí k různým čtením a interpretacím. To však zdaleka není jediná jeho přednost. Někdejšímu folkovému písničkáři, který se stále rád vrací ke zhudebněné valašské poezii Ladislava Nezdařila, se na novém albu podařilo dojít zatím nejdál v úspěšné syntéze různých hudebních prvků. Před několika dny publikovaná recenze Pavla Zelinky končí slovy „Jasný kandidát na domácí world music desku roku“ a já to podepisuji. Bohaté a přitom čitelné aranže, skvělý zvuk (prý existovalo několik masterů alba, z nichž se vybíral ten nejlepší), práce s dynamikou plus kombinace zpěvu a skandování, hudebních vtipů a odkazů na starší Tomášovy desky (slyším ve skladbě Vnuk správně motiv z Ondrášovy písně?), to vše činí z Velesu už nyní kandidáta minimálně na žánrového anděla, ne-li na desku roku napříč žánry. Titulní Velesu, navzdory těžkému a svým způsobem kontroverznímu tématu, je jedním z nejzpěvnějších hitů, jaké jsem v poslední době slyšel. K tomu přidejme detaily, jako je krásný zvuk perkusí v Jarovítovi, viola v Na konci dní nebo elektrická kytara v posledních dvou skladbách (na rozdíl od desky Godula na ni tentokrát hraje Kočko sám). A pak také fakt, že ačkoli je hlavním tématem desky smrt a „Pastýř na kolenou“, album jako celek nevyznívá smutně nebo tragicky. Jarovít, roztančený v jungleovém rytmu, je písní o naději a tato naděje prosvítá i v dalších skladbách alba. Ostatně zelená z obalu desky je přece barvou naděje.

Vydavatel: Indies Scope
Rok vydání: 2016
Žánr: world music/rock
Celkový čas: 39:18

www.kocko.cz

Článek vznikl pro server Brno – město hudby