Tomáš Kočko & Orchestr: Do kamene tesané aneb Ondráš (recenze alba)

Písňová pásma byla populární v 70. a 80. letech. A i když jsou dnes považována spíše za přežitek, neznamená to, že by v tomto „žánru“ nemohlo vzniknout nic nového a nic kvalitního. Jedním z takových povedených pásem bylo druhé album Tomáše Kočka & Orchestru s názvem Do kamene tesané aneb Ondráš, složené z lidových i umělých písní a natočené v roce 2000. Kočko, kterého tehdy teprve čekaly hvězdné projekty typu Těšínského nebe nebo Poplóru včetně úspěchů v celoevropské hitparádě world music, seskládal několik zhudebněných básní svého oblíbeného valašského autora Ladislava Nezdařila, přidal něco ze své tvorby, jeden zhudebněný lidový text a lidovou píseň U Hradišťa, a rekonstruoval tak příběh legendárního valašského zbojníka Ondráše. Album, které lze vnímat i jako reakci na koločavské projekty Petra Ulrycha, někdejšího Kočkova hudebního učitele, zní svěže i devět let po svém vzniku. Zatímco dnes se Kočko prezentuje jako experimentátor v rámci svého žánru, na Ondrášovi se představuje jako důvěryhodný vypravěč. A přestože od té doby Tomáš udělal hodně velký krok kupředu, nemáme při poslechu jeho druhé desky pocit čehosi začátečnického nebo amatérského.

Není tedy divu, že se autor rozhodl pro reedici alba, jemuž však dal novou podobu. Nejde jen o „vylepšený“ booklet, který nově obsahuje například rozkládací mapu zbojnických stezek v Ondrášově kraji. Hlavní novinkou jsou čtyři nové skladby, které Ondrášův příběh doplňují a dovysvětlují. První z nových písní je dramatický Tempes, pompézně vypravené „zhudebněné kázání“ jezuity Tempese. Ačkoli Kočko vedle veršů Renaty Putzlacher použil zhudebněný text Tomáše z Celana, autora ze 13. století, kdy samozřejmě žádní jezuité ještě neexistovali, dialog nahalovaného hlasu, hromového ticha a broušení kosy do projektu nejen zapadá, ale posouvá celé pásmo do dalších, metafyzičtějších dimenzí. Naopak následující básně Ladislava Nezdařila Tatíček a Vy frydečtí páni jsou pouze variacemi na již vyřčené a tvoří tedy jakési bonusy k předchozímu ději. V poslední, Kočkově autorské písni Juráš, se znovu objevuje motiv šibenice – a tedy zbojníkova neslavného konce –, zpracovaný již předtím například v písni Gdyby sa tatíček.

Na novém vydání Ondráše posluchač může porovnávat, jak zněl Kočkův Orchestr v roce 2000 a jak zní nyní. Z původní sestavy totiž kromě kapelníka nikdo nezůstal, vyměnili se i hosté. V nových nahrávkách například vypomáhají Ctibor Bártek na bicí a Tomáš Pukl na baskytaru, Tomáš Kočko vedle kytary používá i syntezátor. Jistotou zůstávají melodické nástroje jako housle a viola (Pavel Hanousek, respektive Libuše Černá) a flétny (Petra Václavíková, respektive Helena Macháčková), v sestavě samozřejmě nechybí cimbál. V bookletu jsou sice obě sestavy vyjmenovány, avšak na fotografiích vidíme pouze členy sestavy aktuální, a to i na stránkách s texty původně nahraných písní. Zde by bylo spravedlivější ke staré sestavě zveřejnit spíše snímky jejích členů.

CD Do kamene tesané je nejepičtější položkou v Kočkově diskografii. I devět let po svém prvním vydání je důkazem toho, že koncepční alba mají smysl, pokud jde na prvním místě o kvalitní hudbu a až potom o příběh. Jednotlivé části na sebe navazují tak volně, aby si posluchač mohl děj domýšlet a přitom se v něm neztratil. Kočko naštěstí jednotlivé skladby na albu nepropojil mluveným slovem, pouze do bookletu přidal několik „scénických poznámek“. I díky nim nové písně zapadají do starého děje, aniž by rušily. A i když Tomáš Kočko některými svými pozdějšími alby Ondráše překonal, rozhodně se za svou druhou desku nemusí stydět.

Rok vydání: 2008
Vydavatel: Indies Happy Trails
Žánr: folk
Celkový čas: 55:01