Slyšte, lidé! – Ze světových hudebních archivů

Slyšte, lidé! – Ze světových hudebních archivů

Pořad v souvislostech


Ze světových hudebních archivů
Budeme vysílat

Výsledky ankety Album roku 2022
Sólo pro kytaru 2023
Slyšte, lidé!
Vysílali jsme


Výsledky ankety Album roku 2022

Hudební výlet do Turecka 2023

Hudební výlet do Turecka 2023
Audioarchiv
10. listopadu 2022 World music, Aktuality Autor: Milan Tesař

V týdeníku Slyšte, lidé! se většinou věnujeme hudebním novinkám. Tentokrát ale budeme vybírat nahrávky staré několik desítek let, které možná upadly v zapomnění, ale zaslouží si novou pozornost. Řekneme si například, co znamenal v minulosti na mexických diskotékách pojem rebajada. Poslechneme si, jaká hudba zněla ve 40. letech v indických filmech. Představíme si kapelu, kteoru založila na konci 50. let ve Venezuele skupina budoucích inženýrů. Podíváme se na prkna jednoho avantgardního divadla ve Spojených státech v 70. letech a představíme si nejpopulárnější jihoafrickou skupinu z téže doby.

Historicky první mezinárodně vydaný výběr hudby z ostrova Svatý Tomáš se jmenoval Léve Léve a vyšel v lednu 2020 u švýcarského hudebního vydavatelství Bongo Joe. Album obsahovalo 16 písní ze 70. a 80. let minulého století v podání několika kapel, mezi nimi vynikala hned ta první, África Negra. Letos v dubnu pak tentýž vydavatel uvedl na trh album s výběrem písní už pouze v podání této jedné kapely. Album se jmenuje Antologia Vol. 1. Skupina África Negra kombinovala vlivy západoafrické hudby s tradičními tanci ostrova Svatý Tomáš. Fanoušci této zvláštní hudební směsi říkali „mama djumba“. Své první album kapela vydala až po sedmi letech existence, v roce 1981. Aktivní byla po celá 80. léta a fungovala až do roku 1996, kdy se rozpadla. Znovu se však dala dohromady v roce 2012 a v současné době opět koncertuje.

Gnawa je název pro národnostní menšinu v Maroku, potomky otroků, kteří byli na sever Afriky zavlečeni v 16. století ze západní oblasti kontinentu. Jako gnawa se však označuje i jejich hudební žánr a v neposlední řadě několikahodinové rituály známé z kultury Maroka. Do roku 1990 byla tato tradice mimo svět islámu prakticky nezámá. Právě v roce 1990 však pořídil producent Bill Laswell v marockém Marrákeši nahrávku tamních hudebníků, kteří zpívají, hrají na tradiční bubny a další nástroje a tleskají. Album tehdy vyšlo jako Night Spirit Masters – Gnawa Music of Marrakesh. A nyní, po více než 30 letech, se na trhu objevila jeho reedice na vinylové desce.

Album s názvem La Ola Interior přináší výběr ambientní a elektronické hudby ze Španělska z 80. let minulého století. Byla to doba, když se v rámci alternativní hudební kultury hodně experimentovalo, kdy nahrávky vycházely na kazetách a kdy se dýdžejové inspirovali hudbou Asie a Afriky. Ambientní hudbě se ve Španělsku tehdy říkalo musica discreta a některé projekty z té doby mají dodnes kultovní status.

Art Stewart, mistr zvuku a producent ze slavného amerického vydavatelství Motown se koncem 70. let vydal do afrického Pobřeží slonoviny. Tamní hudebníci jej doslova nadchli, a tak si některé z nich přivezl do Ameriky a v Los Angeles s nimi pořídil několik nahrávek. Přitom se v jeho hlavě zrodil nápad, že by mohl přímo propojit západoafrickou hudbu a afroamerickou hudbu, která v té době vznikala ve Spojených státech. Vznikla unikátní nahrávka, ve které se afričtí muzikanti setkali s hráči na dechové nástroje z kapel Marvina Gaye nebo Stevieho Wondera nebo s bubeníkem od BB Kinga. Vzniklo album s texty v angličtině a wolofštině a s velmi originálním zvukem. Bohužel zástupci vydavatelství Motown se nakonec projektu zalekli, protože se domnívali, že americké publikum na takovou nahrávku není ještě zralé. Nakonec album vyšlo pouze v malém nákladu v Africe a mezinárodní úspěch se nekonal. O rok později sice jazzový vibrafonista Roy Ayers nahrál společné album s nigerijským hudebníkem Felou Kutim a projekt měl úspěch, ale na starší pokus o spojení afrických a amerických hudebníků si dlouho nikdo nevzpomněl. Album projektu Eboni Band – tak se mezinárodní kapela měla jmenovat – nakonec oficiálně vyšlo až v roce 2021. 

Dlouhodobě a dobře se vyhledávání, třídění a vydávání archivních nahrávek věnuje americké hudební vydavatelství Putumayo, které vydává tematické kolekce jako například Indický groove, Akustické ženy nebo Bluesová kavárna. Za těmito výběry stojí zakladatel a majitel vydavatelství Dan Storper, se kterým jsme hovořili v roce 2019. Tehdy řekl: „Ať vybírám písně od afrických, arabských nebo evropských umělců, vždy jde hlavně o konkrétní skladby. Snažím se vybírat takové písně, jejichž melodie vás zaujme a které si budete chtít přehrávat pořád dokola a neomrzí se vám. Někdy výběr probíhá naprosto přirozeně. Okamžitě zvolím dvě nebo tři skladby, které mi poslouží jako základ příštího alba. Ale většinou na to, abych vybral deset nebo dvanáct písní na album, musím poslechnout třeba tisíc skladeb.“ Například album Blues Café obsahuje 10 skladeb z let 1965–2017. Udělat reprezentativní výběr bluesové hudby z pěti desetiletí jen v 10 skladbách a přitom se nesoustředit jen na velká jména je opravdu umění. A Danu Storperovi se to povedlo.
 
V říjnu 2022 vyšlo album archivních nahrávek skupiny Conjunto Ingeniería z Venezuely. Kapelu založilo na konci 50. let minulého století několik studentů z univerzity v Caracasu. Protože většina ze zakladatelů skupiny studovala inženýrské obory, pojmenovali se právě Conjunto Ingeniería. Začali hrát nejmodernější taneční latinskoamerické hity, které si v té době teprve hledaly svou cestu do Venezuely, ale které jeden z kamarádů členů kapely znal z koncertů latinskoamerických big bandů z New Yorku. V roce 1961 skupina vydala své první album, na kterém představila taneční skladby ve stylech jako mambo, guaracha, čača nebo charanga. Činnost ukončila na začátku 70. let, kdy se většina jejích členů rozhodla věnovat profesím, které vystudovali. Výběr jejích skladeb vyšel pod názvem kapely, tedy Conjunto Ingeniería.

Jihoafrická skupina The Movers své první album Crying Guitar vydala v roce 1969 a prodala jej tehdy půl milionů exemplářů jen za první tři měsíce. Postupně se The Movers stali nejpopulárnější kapelou v Jižní Africe a okolních zemích a jejich hudbu – i když šlo o hudebníky tmavé pleti – vysílaly i místní bělošské stanice. Skupinu založili v roce 1967 bratři Norman a Oupa Hlongwanovi, kteří oslovili bohatého člověka ze sousedství Kennetha Siphayiho s prosbou, jestli by jim mohl koupit hudební nástroje. Ten jim je nejen koupil, ale stal se rovnou manažerem jejich nové kapely, vybavil jim zkušebnu a sehnal jim do kapely dalšího člena, hráče na varhany. Skupina zpočátku hrála instrumentální hudbu, později spolupracovala s různými zpěváky. Vedle afrických stylů kapela čerpala z jazzu, funku, reggae a soulu. Čtrnáct písní z jejího repertoáru z let 1970–75 vyšlo v srpnu 2022 na albu u společnosti Analog Africa.

Za zlatou éru indických filmů bývají považována 60. a 70. léta minulého století. Ostatně pojmenování Bollywood, označující něco „Hollywood z Bombaje“, novináři poprvé použili až v 70. letech. Velké množství snímků však v Indii vznikalo i v předchozích obdobích. První indický němý film Raja Harishchandra vznikl v roce 1913. První úspěšný film, jehož součástí byly písně, se pak v Indii promítal v roce 1931. Album Nostalgique Bollywood, které vyšlo v srpnu 2022, se zaměřuje na filmovou hudbu z let 1939–59. Tak jako americké filmové písně z té doby měly svůj základ z jazzu, který nacházel inspiraci i v amerických duchovních písních, vyvinuly se některé indické filmové písně z duchovní hudby nebo ze starých zpěvů inspirovaných mytologií. Na albu najdeme písně v několika indických jazycích.

Hudební a divadelní soubor Entourage vznikl v americkém Baltimoru na začátku 70. let a působil v různých divadlech ve spolupráci s baletními soubory do roku 1983. Zakladatelem a vedoucím skupiny byl saxofonista a hráč na klávesové nástroje Joe Clark. Dalšími členy byli jeho jmenovec Rusti Clark na violu a kytaru, Michael Smith na bicí a perkuse a Wall Matthews na kytary, klávesy a perkuse. Skupina zanikla po smrti svého kapelníka v roce 1983. Z původních čtyř členů dnes už žije pouze jeden. Nedávno vyšel záznam představení této skupiny z Chatham College z roku 1976.

Kulintang je název pro specifickou formu instrumentální hudby, která se vyvinula mimo jiné v jižní části Filipín. Základním hudebním nástrojem je v této hudbě řada horizontálně umístěných malých gongů v kombinaci s vertikálně zavěšeným velkým gongem a s bubny. Na převážně křesťanských Filipínách je tato hudba spojována s menšinovou muslimskou populací, ale ve skutečnosti existovala ještě před příchodem islámu na tyto ostrovy. Dvojalbum Kulintang kultura, které vyšlo na značce Smithsonians Folkways, připomíná tuto tradici dvěma způsoby. Na prvním disku najdeme původní podobu tohoto žánru v podání Danongana Kalanduyana, hudebníka, který v době tvrdé diktatury generála Marcose v 70. letech odešel z rodných Filipín do Spojených států a tam vyučoval tradiční kultuře další filipínské exulanty. Zemřel v roce 2016 a na jeho dráhu nyní navazuje jeho vnučka Kim. Druhý disk pak obsahuje nahrávky současných kapel a sólistů, Filipínců žijících v Americe, kteří nějakým způsobem z tradiční hudby čerpají, ale kombinují ji například s rockem nebo s elektronickou hudbou. 

Slovo rebajada znamená ve španělštině „snížený“ nebo také „zpomalený“. V latinskoamerické populární hudbě a konkrétně v Mexiku se tak označují skladby nahrané původně v rychlejších rytmech, které mexičtí dýdžejové dodatečně zpomalili, a přizpůsobili tak tanečním krokům, používaným v Mexiku. Z původně jihoamerického tance cumbia se tak v Mexiku stala pomalejší rebajada. Předlohy těchto písní pocházely z Kolumbie, Peru, Ekvádoru a také přímo od některých mexických umělců. Dnes existují dvě teorie o vzniku tohoto fenoménu – jedna jej klade do mexického hlavního města, kde jistý DJ záměrně písně zpomaloval, a tak je přizpůsoboval gustu místních tanečníků. Podle druhé teorie byl průkopníkem „nechtěně“ Gabriel Dueñez z města Monterrey. Při pouštění hudby mu zkratoval gramofon a poté hrál o něco pomaleji než dříve. Ať tak či onak, styl rebajada byl na mexických diskotékách po určitou dobu fenoménem a kompilace Saturno 2000 tuto někdejší módu mapuje a připomíná. Album vyšlo v dubnu 2022 a obsahuje nahrávky z let 1962–83.