Slyšte, lidé! – Hudební výlet do Itálie 2022

Jako první se nám představí Claudio Prima, který je členem nebo kapelníkem několika italských nebo mezinárodních skupin, často na pomezí žánrů. Znát jej můžeme například ze skupiny BandAdriatica nebo z orchestru La Répétition, který kombinuje středomořskou a africkou hudbu a který jsme si v tomto pořadu představovali před dvěma roky. Claudio hraje na malý italský knoflíkový akordeon zvaný organetto, zpívá a skládá hudbu, učil se také na klavír a na tradiční italské perkuse. Na odborné bázi se zabývá bicími nástroji a především rámovými bubny celého světa, spolupracuje také s různými hudebními a divadelními institucemi a vyučuje hru na diatonický akordeon a tamburínu v italském Lecce. Album Enjoy, které vyšlo v létě 2021, Claudio Prima nahrál se smyčcovým kvartetem Seme a s hráčem na perkuse Vitem de Lorenzim.

Suonno D’Ajere, což znamená Včerejší sen, je název zlidovělé písně neapolského písničkáře Pina Danieleho, který zemřel v roce 2015. O rok později vznikla v Neapoli tříčlenná kapela, která se právě na jeho počest také pojmenovala Suonno D’Ajere. Trio se věnuje tradičním neapolským písním, které propojuje s prvky jazzu, klasické i populární hudby. Skupinu tvoří zpěvačka Irene Lupe Scarpato, mandolinista Marcello Smigliante Gentile a kytarista Gian Marco Libeccio. Nedávno trio vydalo své první album s názvem Suspiro. 

Bella Ciao je známá italská píseň, spojovaná zejména s antifašistickým odbojem. Je přezdívaná „hymna italských partyzánů“. V roce 1964 se však tato skladba – poté, co zazněla na festivalu ve Spoletu – stala hymnou italského folklorního revivalu, nové velké vlny zájmu o lidovou hudbu. V jeho rámci se do popředí dlouho dostávaly především písně ze severu Itálie včetně právě Bella Ciao. Nicméně obrovské bohatství písní, žánrů, tanců, forem i nářečí nabízí také folklor jižní Itálie. A právě na něj se zaměřuje kompilace nazvaná A Sud di Bella Ciao, tedy Na jih od Bella Ciao, která je zároveň oslavou 50 let zmíněného folklorního revivalu. Umělci z různých italských regionů – Toskánska, Umbrie, Apulie a Sardinie – zde ukazují to nejlepší z lidové hudby svých regionů.

Na méně známé duchovní písně z regionu Alta Murgia v Apulii na jihovýchodě Itálie se na svém novém albu Stella ariènte zaměřuje zpěvačka Maria Moramarco. Jedná se o písně v místním nářečí. Často jde o velmi intimní modlitby, jindy o poutní píseň nebo litanie k Panně Marii. Zpěvačka používá staré pěvecké techniky, aby se co nejvíc přiblížila původně podobě těchto často velmi starých skladeb. Přitom se opírá o vlastní jazykovědný výzkum. Sama Maria Moramarco je totiž učitelkou jazyků na střední škole. Bádání v oblasti lidových písní se sama věnuje od 70. let minulého století.

Jazzová zpěvačka Mafalda Minnozzi pochází z Pavie v severoitalské Lombardii. Začínala v klubech v Římě, ale později se přesunula do Ria de Janeira a na brazilské hudební scéně už působí více než 20 let. Spolupracovala s mnoha brazilskými umělci, vystupovala v televizi i ve filmu, natočila více než 15 CD a dvě DVD. V pořadu zazní její nový singl Love’s Birthday. 

Tarantula Garganica je kapela z jihu Itálie ve složení Peppa Totora – zpěv a kytara, Marta dell’Anno – housle, zpěv, Andrea Stuppiello – perkuse, Luigi Guerra – kytara a Carmela Taronna – tanec. Pocházejí z Monte Sant’ Angelo z poloostrova Gargano na severu Apulie a letos slaví 20 let od vzniku kapely. Jejich cílem bylo oživit lidové tradice rodného kraje s použitím akustických nástrojů, jako jsou takzvaná chitarra battente, velká tamburína zvaná tamburello a kastaněty. Skupina pracuje jak přímo s lidovým repertoárem, tak například zhudebňuje texty místních básníků.

Mascarimiri, další kapela z Apulie, ponechala z lidové hudby úplný základ, což je zpěv a tamburína. Od roku 2004 však postupně pracuje s elektronickým doprovodem. Kapelník Claudio Cavallo v rozhovoru pro naše rádio nedávno vyprávěl: „Začali jsme si předtáčet rytmické základy a smyčky a s jejich pomocí dnes hrajeme. Stal se z nás takový středomořský sound system. Tamburína a hlas jsou dál základem naší hudby, ale k tomu jsme přidali syntetické zvuky. Jsme současní muzikanti. Reflektujeme tedy včerejší hudbu dnešními nástroji.“ Takto skupina v roce 2020 nahrála album Nou? O rok později, v době lockdownu, pracoval Cavallo, který se živí také jako DJ, ještě na jiné nahrávce. Tu nahrál ve spolupráci s mladým hudebníkem marockého původu Aminem Halimem a vedle prvků jihoitalského folkloru na ní použil i severoafrickou hudbu chaabi nebo turecké rytmy. Album vyšlo pod hlavičkou projektu Elettro Mascarimiri a jmenuje se Music For Dancing.

Zpěvák a hudebník Luca Bassanese kombinuje hned několik přístupů. I on čerpá z italského folkloru, ale inspiruje se i lidovou hudbou Balkánu a nevyhýbá se elektronickým zvukům. A je to také písničkář, který se ve své tvorbě i v životě vyjadřuje k věcem veřejným. Ostatně své nejnovější album Piazza Bassanese z roku 2020 se rozhodl nabídnout zdarma všem, kteří se dostali do těžké ekonomické situace.

Italská skupina Üstmamo hraje rock, který občas koření prvky folku, blues nebo country. Skupina vznikla v roce 1991, fungovala do roku 2004 a v roce 2014 se po desetileté pauze opět dala dohromady. V roce 2015 vydala anglicky zpívané album Duty Free Rockets. O tom, že v tomto případě nejde o nové verze italského folkloru, vypovídá i odpověď členů kapely na otázku, se kterým muzikantem z minulosti by chtěli sdílet pódium. Říkají, že s Jimi Hendrixem a s Bobem Marleym. A kdyby prý mohli napsat některé už existující písně, byly by to všechny od Dylana a něco od Prince.

Italský hudebník Raffaele Constantino vystupuje pod přezdívkou Khalab. Jeho velkou láskou je africká hudba, kterou se ovšem snaží zpracovávat pomocí nejmodernějších zvukových prostředků. Nedávno spojil své pracovní kroky se skupinou M’berra, kterou tvoří hudebníci původem z Mali žijící v uprchlickém táboře M’berry v jihovýchodní Mauritánii. Ve skupině se spolu sešli Arabové a Tuarégové, někteří úplně neznámí, jiní se zkušenostmi z evropských pódií. Hrají na elektrické kytary i na tradiční africké nástroje a Khalab k tomu přidal své umění v oblasti elektronické hudby.

Antonio Castrignano je zpěvák a skladatel ze Salenta z jižní Itálie. Jako zpěvák a hráč na tradiční buben spolupracoval s mnoha osobnostmi italské i mezinárodní hudební scény – například s rumunskou skupinou Fanfare Ciocărlia, s irskou skupinou Chieftains, s Goranem Bregovičem nebo s Ballakém Sissokem z Mali. Se svou vlastní hudbou vystupoval na festivalech a pódiích v Tunisku, Maroku, Řecku, Francii, Maďarsku, Itálii, Argentině a dalších zemích. Antonio Castrignano je také skladatelem filmové hudby s několika významnými cenami z filmových festivalů. Spolupracuje také s francouzským choreografem Jeanem Chistophem Maillotem a vystoupil na soukromém koncertě pro panovnickou rodinu v Monaku. Hudebně vychází z tradiční hudby jižní Itálie, ale tuto inspiraci propojuje s dalšími žánry.