Slyšte, lidé! – Hudba ve svitu půlměsíce 4.

Zpráva z tisku z července 2023: „V afghánském městě Herátu Tálibán spálil tisíce hudebních nástrojů. Podle islámského hnutí by mohly zapříčinit, že mladí sejdou na scestí. Hořely kytary, bubny, reproduktory.“

Přesto země, ve kterých je dominantním náboženstvím islám, nabízejí bohatou kulturu, včetně kultury hudební. Pohled na hudbu je totiž v islámu a v jeho historii nejednoznačný. I když přímo v Koránu taková věta není, podle tradice měl prorok Muhammad mezi zákaznými věcmi vyjmenovat cizoložství, hedvábí, alkohol, a právě hudební nástroje. Jenže za autentický tento výrok považují pouze někteří islámští právníci, zatímco pro jiné jsou závadné pouze písně, které pojednávají o zakázaných věcech a činnostech, například tedy písně pijácké nebo ty, které svádějí k hříšnému chování. Abychom měli obraz úplný, museli bychom brát v potaz také různé neortodoxní varianty islámy, sofijskou tradici a další mystická hnutí. V každém případě země ve svitu půlměsíce, tedy ty, v nichž převažuje některá z forem islámu, jsou z hudebního hlediska velmi zajímavé, a to všem zákazům navzdory.

V pořadu se nám jako první představí turecká zpěvačka Çimen Yalçın, která v roce 2021 vydala album Bu Toprağın Ezgileri, Melodie této země. Obsahuje jak lidové písně, tak písně s novými texty a také skladby, které pro interpretku zkomponoval producent alba Hasan Saltık. Album vznikalo několik let a představuje pestrou hudební scénu dnešní Anatolie. Písně, které Çimen Yalçın zpívá, jsou v turečtině, ázerbájdžánštině, kurdštině, perštině, arménštině, v balkánských jazycích a také v jazyce Lazů, kavkazského národa žijícího na severovýchodě Turecka.

Turecký zpěvák Zeyn’el na svém novém albu Divan & Divine zhudebnil básně ze 14. až 16. století, jejichž hlavním tématem je sociální a jiná nespravedlnost a k nim přidal své vlastní skladby na podobná témata, viděná ze současné perspektivy. Všímá si útisku, se kterým se setkává v Turecku náboženská menšina Alevitů, zpívá o násilí na ženách nebo o podřadném a nelegálním postavení členů LGBT komunity na Blízkém východě. S kontrasty pracuje i v hudební složce alba – staví vedle sebe západní a turecko-anatolské melodické motivy. A nechybí ani odkazy na hudbu střední Asie nebo Ameriky.

Na pozapomenuté, a přesto zajímavé nahrávky z oblasti severní Afriky a Blízkého východu se zaměřuje německé hudební vydavatelství Habibi Funk. O albu The Father of Libyan Reggae s písněmi libyjského zpěváka Ibrahima Hesnawiho jsme hovořili už v několika pořadech. Jeho příběh odstartoval náhodný nález gramofonové desky s písněmi interpreta, které byl v Libyi svého času hvězdou, ale o kterém evropské publikum nemělo vyůbec tušení. Zástupci vydavatelství Hesnawiho vypátrali a po delší době hledání a shánění dokonce shromáždili původní nahrávky některých písní, které měl interpretů sám doma pouze v nevalné kvalitě. A právě z těchto písní je tedy sestaveno profilové album zpěváka, který v severoafrické Libyi odstartoval vlnu popularity reggae, které je tam oblíbené dodnes. 

Farid El Atrache, jeden z nejvýznamnějších skladatelů a zpěváků Egypta, se narodil v roce 1916 na území dnešní Sýrie. Odtud se svou matkou a sourozenci odešel do Egypta už ve velmi mladém věku. Stal se významnou kulturní osobností nejen Egypta, ale celého arabského světa, a to především v 50. a 60. letech minulého století. Beatles dokonce použili sampl z jedné jeho písně ve své slavné koláži Revolution Nr 9. Svou kariéru začínal v egyptském státním rozhlase ve 30. letech a populární byl nejen jako zpěvák, ale také jako herec v egyptských filmech. Nadání zdědil po své matce, která sama zpívala a hrála na arabskou loutnu. Farid El Atrache byl ovšem také oblíbenou postavou bulvárních médií, protože na sebe přitahoval pozornost svými románky s několika zpěvačkami a herečkami a také s poslední egyptskou královnou Narriman Sadek. Farid El Atrache zemřel v roce 1974 a právě z posledního roku jeho života pochází album Nagham Fi Hayati, které od 70. let nikdy znovu nevyšlo. Až v únoru 2023.
    
Loutnista Mehmet Polat se ve své tvorbě pohybuje na pomezí jazzu a tradiční hudby Blízkého východu. Pochází z jižního Turecka, z oblasti blízko syrských hranic. Hudbě se věnuje více než třicet let a z toho přes dvacet let hraje na prastarou arabskou loutnu zvanou oud, kterou podle arabské tradice vynalezl biblický Lámech, vnuk Kainův. Své aktuální album Embodied Poetry Mehmet Polat nahrál se svým novým kvartetem, který skladby posouvá ještě více k jazzu. Z orientální hudby zůstalo mimo jiné zaměření na nepravidelné a liché rytmy. Vedle kapelníka a loutnisty v jedné osobě jsou jeho členy nizozemský pianista Mike Roelofs, bulharský bubeník Martin Hafizi a nizozemský kontrabasista Daniel van Huffelen. Jako hosté pak na albu hrají Gijs Levelt na trubku, Vardan Hovanissian na arménský dechový nástroj duduk a Şükrü Kirtiş na perskou flétnu, zvanou ney.

Koum Tara je francouzsko-alžírská skupina, která působí v Lyonu pod vedením pianisty a producenta Karima Maurice. Ve své tvorbě spojuje alžírský hudební styl chaâbi s jazzem. Název jejího nového alba – Baraaim El-Louz, Pupeny mandloně – je inspirován poezií alžírského básníka Mohameda Bendebbaha. Konkrétně jde o verš z básně, která oslavuje začátek nového života, podobně jako jej symbolizuje poupě stromu. Album obsahuje jak lidové melodie a texty básníků, tak autorské skladby Karima Maurice a zpěváka Hamidoua. Vedle klavíru má skupina Koum Tara ve svém obsazení alžírskou mandolu, housle, violu, violoncello, kontrabas a perkuse.

Marocká zpěvačka Malika Zarra svou kariéru buduje ve Spojených státech, avšak předtím vyrůstala na předměstí Paříže. „Musela jsem ve škole být Francouzkou a doma ctít marocké tradice. Jako většina dětí emigrantů jsem se brzy naučila mezi těmito dvěma módy rychle přepínat. Bylo to těžké, ale přineslo mi to i spoustu užitečného,“ vzpomíná zpěvačka, která se narodila v jižním Maroku, v malé obci Ouled Teima. Rodina jejího otce pochází ze Sahary, matka je Berberka z Vysokého Atlasu. Maliku ovlivnila marocká hudba i interpreti z dalších zemí severní Afriky, ale také jazz nebo soul. Studovala konzervatoř a jazzovou akademii v Tours a Marseille. V roce 2010 přesídlila do Spojených států a uchytila se na newyorské jazzové scéně.
    
Íránský hudebník Kayhan Kalhor, hráč na houslím podobný nástroj kamancheh, je pevně zakotvený ve východní hudbě. Album s názvem The Sky Is The Same Colour Everywhere, tedy Nebe má všude stejnou barvu, vzniklo jako jeho společná improvizace s Toumani Diabatém ze západoafrického Mali, hráčem na mnohostrunný nástroj zvaný kora. Nápad propojit tyto dva hudebníky vzešel od Michaela Dreyera, ředitele festivalu v německém Osnabrücku, kde Kayhan Kalhor vícekrát vystoupil. Muzikanti se nijak zvlášť nepřipravovali. Nedomlouvali se na společné tónině ani na struktuře skladeb, jen si dali krátkou zvukovou zkoušku a bez přípravy společně nahráli 90 minut hudby. Navzdory minimalistickému charakteru nahrávky na albu vyniknou jak kvality obou nástrojů, tedy kamacheh a kory, ale i základní charakteristiky perské a africké hudby i to, co mají společné.

Nové album s názvem Harabati vydala v roce 2023 turecká zpěvačka Sabahat Akkiraz. Její poetika vychází z tradic alevitské odnože islámu, jejíž příslušníci tvoří asi 20 % obyvatel Turecka. Jedná se vlastně o šíity, kteří ovšem nedodržují běžná nařízení islámu, neuznávají právo šaría, nepostí se během ramaddánu a například ženy si v těchto komunitách nezahalují vlasy. Nesetkávají se v mešitách, ale v obřadně očištěných domech některých svých členů. Sabahat Akkiraz jde však na svém albu ještě dál. Název nahrávky Harabati je totiž forma mystiky, která ignoruje všechna přísná náboženská pravidla. Harabati žili skromně v souladu s přírodou a se základními zásadami lidství. Pokud jsme tedy na začátku pořadu ve zkratce vysvětlovali, že s islámem a hudbou je to složité, v tomto případě jsme se skutečně dostali k neortodoxním formám tohoto náboženství.

Houria Aïchi, berberská zpěvačka z Alžírska, vydala po pěti letech nové album, na kterém se věnuje tradiční hudbě svých předků. Umělkyně, která je současně vystudovaná socioložka, sesbírala deset milostných písní, které se předávaly z generace na generaci v alžírském pohoří Aurès. Album, které z těchto písní sestavila, se jmenuje Chants courtois de l’Aurès.