Rastak Music Group: Jak spojit íránskou a západní hudbu

Rozhovor s Behzadem Pournaghim z íránské hudební skupiny Rastak

Co skupina Rastak hraje?

Hrajeme moderní úpravy íránské lidové hudby. V Íránu působí spousta kapel a hudebníků, kteří mají potenciál oslovit mezinárodní publikum. Írán je navíc velká země, kterou obývají různé národnosti a každá z nich má svou vlastní hudební scénu. My jsme si stanovili jako cíl vyhledávat takovou zajímavou hudbu a představovat ji ne-íránskému publiku a také mladým posluchačům. Vznikli jsme v roce 1997 a trvalo nám deset let, než jsme vydali své první album.    

Jak udělat íránskou lidovou hudbu přitažlivější pro mladé publikum?

Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Ale mohu například zmínit, že většina íránských lidových písní, s nimiž pracujeme, je smutných a často mají repetitivní charakter. Není to žádná radostná hudba, jsou to vážné písně, které si zpívali lidé při práci nebo například při plavbě na moři. My se snažíme k těmto písním přidat něco nového. K jednohlasu například vytváříme vícehlasy, což je vzhledem k charakteru tradiční íránské hudby a k nástrojům, které používáme, velká výzva. Náročné je to i proto, že nástroje, které jsou běžné na západě, mají temperované ladění, zatímco naše tradiční hudba pracuje s mikrotóny. Sladit tyto dva systémy je velmi náročné. Když to tedy shrnu, v první fázi hledáme vhodné písně, které mají potenciál mladou generaci oslovit, a pak se je snažíme něčím okořenit. Třetí věc je ta, že jako kapela jsme spolu už 25 let. A i když to přímo nesouvisí s hudbou, samotný fakt, že jsme tak dlouho vydrželi spolu, nám v naší práci velmi pomáhá. 

Hovoříte o íránské lidové a o tradiční hudbě. Je mezi těmito výrazy rozdíl?

Technicky vzato, když se řekne „íránská hudba“, může to znamenat dvě rozdílné věci. Nechávám úplně stranou moderní hudbu jako pop nebo rock. Vedle ní máme v Íránu tradiční klasickou hudbu a lidovou hudbu. Lidová hudba pracuje s tónovým systémem zvaným maqam, zatímco klasická hudba používá stupnice zvané dastgah. Každý z těchto hudebních systému má jiný původ a jiné využití. Lidová hudba vznikla na venkově a dodnes se hraje například při svatbách, pohřbech nebo při práci. To, čemu říkáme tradiční hudba, je pak hudba klasická, která není tak stará jako hudba lidová.    

Jakým způsobem hledáte nové písně a jak je nacvičujete?

Každý z členů kapely má za sebou vlastní výzkumy, jejichž výsledky sdílí s celou skupinou. Někdo například najde zajímavou ázerbájdžánskou píseň, nabídne ji ostatním a společně se dohodneme, že má smysl na ní pracovat. Ale naše práce nespočívá pouze v tom, že společně zkoušíme píseň hrát. Snažíme se navštívit dotyčný region a najít staré mistry, kteří se této hudbě věnují, hovoříme s nimi a necháme se od nich učit. To je důležité zejména při práci s různými dialekty nebo jazyky. V některých částech Íránu se totiž mluví ne pouze jiným dialektem, ale přímo jiným jazykem. Naši zpěváci nepocházejí z míst, kde se hovoří ázerbájdžánsky nebo kurdsky, a tak se musí naučit správnou výslovnost těchto jazyků. To je tedy jedna z nejnáročnějších částí. Necháváme si od místních lidí vysvětlit, jak se vysvětlují jednotlivá slova, ale také jak přesně mají znít jednotlivé nástroje. Používáme například „perské housle“, zvané kamanče. A jejich zvuk je trochu jiný v Kurdistánu a jiný zase v Luristánu. Nezajímá nás tedy pouze přízvuk, pokud jde o texty a zpěv, ale také nuance ve hře na nástroje.    

Nedávno se celá vaše kapela přestěhovala z Íránu do Istanbulu. Proč?

Naše přestěhování do Istanbulu má dva důvody. Za prvé musím říct, že Írán už je pro nás malý. Už nás tam znají a my hledáme i nové publikum. Za druhé, v posledních dvou letech hodně pracujeme s hudbou sousedních zemí, jako je Afghánistán, Ázerbájdžán, Arménie, Turecko, Irák nebo Kurdistán. Máme projekt s názvem „Doma bez hranic“, nahráli jsme několik singlů a v Istanbulu můžeme lépe spolupracovat s umělci z jiných zemí, ať už přímo z Turecka, nebo z dalších sousedních zemí. Mám-li být upřímný, v současné době je náročné být hudebníkem přímo v Íránu.