Maria Mazzotta: Pouze s láskou se můžeme zlepšovat

Rozhovor s italskou zpěvačkou Marií Mazzottou

Jaká byla vaše cesta od odchodu z kapely Canzoniere Grecanico Salentino k prvnímu sólovému albu Amoreamaro?

Poté, co jsem opustila skupinu Canzoniere Grecanico Salentino, koncertovala jsem dva nebo tři roky s doprovodem albánského violoncellisty. Spolu s ním jsem se snažila vybudovat most mezi balkánskou a jihoitalskou hudbou. V té době už jsem také žila ve Francii a trochu se mi začalo stýskat po italské hudbě. Proto jsem pro album vybrala výhradně italské písně – jako poctu „své“ Itálii, kterou teď mohu sledovat zvenčí a jejíž kultura je v poslední době trochu v úpadku. Hlavním tématem alba je láska. Zajímají mě například situace, kdy druhému člověku stále dokola opakujete „Miluji tě“ a o pár měsíců později už jej nenávidíte. Jak je vůbec možné, že se tak vznešený a velký cit, jako je láska, může přeměnit ve svůj pravý opak? Hodně jsem nad tím přemýšlela, a rozhodla jsem se natočit CD, na kterém budu zpívat o lásce a pokusím se lásku definovat. Ve svých čtyřiceti letech se domnívám, že láska nás dokáže svléct a úplně odhalit naše problémy, naše úzkosti, všechny naše špatné vlastnosti. Láska to všeho vyjeví, ale pouze s láskou – a nikdy s nenávistí – se můžeme těchto špatných vlastností zbavit a zlepšit se.    

Jaká je tedy láska na vašem albu?

Na albu zpívám o lásce v různých podobách. Je tam například ukolébavka, a tedy píseň o lásce matky k jejímu synovi. Je tam ale také píseň od sicilské zpěvačky Rosy Balistreri, ve které zpívá o lásce ke své zemi a také o nespravedlnosti a násilí, které její zemí zmítá. Je to tedy opravdu láska v mnoha významech toho slova.   

V současné době vystupujete sólově, ale s kapelou Canzoniere Grecanico Salentino jste vystupovala patnáct let. Co vám tato doba dala?

V kapele Canzoniere Grecanico Salentino jsem se naučila mnoho věcí. Začala jsem s nimi zpívat v roce 2000, kdy kapelníkem ještě nebyl Mauro Durante, ale jeho otec. Ten se věnoval výzkumům folklorního materiálu, pracoval s tehdy nejstaršími zpěváky lidových písní a já jsem díky němu měla možnost skutečně poznat naši tradiční hudbu. Maurův otec mě také naučil lidovou hudbu poslouchat, vnímat ji ne jako něco, co patří do muzea a co se už nevyvíjí, ale jako něco stále živého. Tradici můžeme i dnes využít k tomu, abychom vyjádřili, co cítíme, abychom se osvobodili. Je ale třeba ji dát do kontextu. To všechno mě tedy naučil Daniele Durante. S kapelou jsem pak pod vedením jeho syna Maura koncertovala v letech 2007–2015. Díky tomu jsem poznala mnoho zemí, scén, festivalů a hodně jsem se toho naučila.   

Nyní vám vyšlo ještě jedno nové album, a sice společná nahrávka s francouzskou skupinou Pulcinella.

Je to projekt, který vznikl náhodou. Skupina Pulcinella pořádala festival a mohla si na něj pozvat nějakého hosta. Na základě nahrávek dostupných na internetu se dostali ke mně, pozvali si mě, a tak vznikla naše spolupráce. S nimi zpívám písně výhradně od nás z Apulie. Jsou to jazzoví hudebníci, které však velmi zajímá také lidová hudba. Mají naposlouchané staré nahrávky s nejstaršími zpěváky, zajímají se o význam i původní funkce jednotlivých písní. Přistupují k tomuto repertoáru s úctou, ale zároveň se nebojí jej přetvářet a posouvat dál. Na tomto CD tedy zpívám. A až na jednu výjimku, kterou napsal saxofonista skupiny, jde o lidové písně z Apulie. Hrajeme je podle představ členů kapely, ale mně se to tak líbí.  

Připravujete další sólové album. Co na něm najdeme?

Na své připravované album jsem si pozvala dva další muzikanty. Vedle akordeonu tam tedy mám také elektrickou a klasickou kytaru a bicí. V této rozšířené sestavě jsme už připravili několik písní a myslím, že na podzim budeme pokračovat. Jsem zvyklá hodně pracovat s emocemi. Moc nepřemýšlím nad repertoárem, spíše je pro mne důležité, jak nás naplní hudba, kterou budeme hrát. Když budeme cítit, že je to dobré, budeme tímto směrem pokračovat. A když ne, tak provedeme nějaké změny.