Jitka Šuranská: Nězachoď slunečko (recenze)

Jitka Šuranská: Nězachoď slunečko (recenze)
26. října 2013 World music, Recenze Autor: Milan Tesař

Zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská si k realizaci svého prvního sólového alba přizvala slovenského kolegu Stana Palúcha a několik dalších hostů. Výsledkem spolupráce je pestrá kolekce lidových písní v citlivých a přitom moderních aranžích.

Houslistka a zpěvačka Jitka Šuranská na sebe poprvé upozornila v Hudecké úderce, akustickém duu s Jiřím Plockem. Za album Písňobraní z roku 2005 právem získali Anděla, ale nadějný projekt neměl další pokračování a rozplynul se pouze v občasném vystupování například na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Oba členové dua však dál vkládali energii do záslužných aktivit: Zatímco Plocek, bývalý člen Poutníků a někdejší majitel vydavatelství Gnosis, zakotvil v Českém rozhlase a vedle toho se pokoušel rozjet ambiciózní Kulturní noviny, Šuranská hrála ve filharmonii i v cimbálce, krátce byla členkou valašské kapely Docuku a relativně nedávno přišla s konceptem sólových koncertů, na kterých své vokální party i houslové linky množí pomocí elektronické mašinky (loop-station). Současně si však vysnila sólovou desku, která by tak úplně sólová nebyla. Jako producenta si do více než poloviny písní přizvala Stana Palúchu, slovenského „kolegu od houslí“, kterého – se skromností sobě vlastní – považuje za mnohem lepšího muzikanta než je ona sama. Není však třeba přít se o kvality. Pohled osvíceného člověka zvenčí podobným projektům zpravidla pomůže a přítomnost všestranného slovenského muzikanta desku opravdu povýšila na jeden z největších hudebních klenotů letošního roku.

Koncept alba je zdánlivě prostý. Jitka vybrala své oblíbené lidové písně, z nichž některé nahrála sama (namísto loop-stationu tentokrát posloužila běžná studiová technika, tedy natočení více houslových partů a jejich překrytí), do jiných si přizvala hosty. Přitom volba hudebních přátel se někdy nabízela, jindy vznikla trochu náhodou. Dalo se například očekávat, že Stano Palúch s sebou přivede celé Pacora Trio, očekávatelná byla i přítomnost Jiřího Plocka v úvodní skladbě, která tak tvoří spojovací můstek s albem Písňobraní. Naopak účinkování Petra Vavříka a Marcela Gabriela, a tedy zapojení baskytary a bicích do jinak striktně akustického projektu, vzniklo prý jako momentální nápad přímo ve studiu. Dalšími hosty jsou Michal Müller (citera), Martin Bzirský (violoncello) a Marek Pastírik (dechové nástroje).

Díky tomu, že na albu se objevují minimálně dva producentské přístupy (s Palúchem a bez něj) a na písních pracovalo několik aranžérů (Šuranská, Müller, Pacora Trio), je výsledkem pestrá směs písní a nálad. Při tom všem má člověk pocit, že jakýmsi nepsaným a garantem celého projektu stále zůstává Jiří Plocek – nejen jako člověk, který Jitku Šuranskou před několika lety objevil a který svou hrou na mandolínu zdobí úvodní syrovou skladbu. Byl to totiž opět Plocek, kdo pro českou akustickou hudbu kdysi objevil Stana Palúcha. A moderní akustický styl Plockova Teagrassu jako bych nyní slyšel z některých úprav z alba Nězachoď slunečko – mluvímo písních Zelené nebo Za vodú. Naopak člověkem, který spolu s Šuranskou a Palúchem asi nejvíc přímo ovlivňuje náladu desky, je moldavský cimbalista Marcel Comendant. Vlastně co skladba s jeho účastí, to jiný způsob hry: umírněnější v Lanžhotském poli, energičtější v Zeleném nebo pěkná souhra s Palúchovou mandolínou v Za vodú. Důležitým hráčem je pak také Marek Pastírik, jehož volba jednotlivých dechových nástrojů je také klíčovým kamínkem v mozaice. V první sloce Zeleného jako altsaxofon zdánlivě supluje klarinet, avšak po druhé sloce už nic než saxofon nečekáme. V Za vodú razí orientální tón kavalu cestu dudám, které se objeví vzápětí. A hra na tárogató v Lanžhotském poli krásně ladí s rovným zpěvaččiným tónem.

Jitka Šuranská jako zpěvačka, a na to při vší chvále hostů nesmíme zapomenout, samozřejmě zůstává tím hlavním, o co tu jde. Stačí porovnat styl, jakým zpívá Zelené a Lanžhotské pole, k tomu v přehrávači naprogramovat Bílovské pacholky a vzápětí se vrátit k Zelenému vínečku (a mít přitom v uších pro srovnání více než patnáct let starou verzi Ivy Bittové), a je vám jasné, že máme co dělat s opravdu výjimečnou zpěvačkou, která lidovým písním rozumí, zpívá je s pokorou a přitom s odvahou dělat věci po svém.

Nězachoď slunečko je díky přístupu interpretky, producenta a všech doprovodných muzikantů albem, které bude kandidovat nejen na Anděla v žánru world music, ale pro mne osobně i na českou desku roku.

Vydavatel: Indies Happy Trails
Rok vydání: 2013
Žánr: moravské lidové písně
Celkový čas: 41:05

John Hinshelwood zpívá Emily Dickinsonovou

hinshelwood_called-backSkotský písničkář John Hinshelwood natočil album zhudebněných básní Emily Diskinsonové.

Regiony

Regiony

Tinitus skupiny Původní Bureš

13-PuvodniBuresChystáme rozhovor se skupinou Původní Bureš o novém albu Tinitus.

Krabice plná Folk Teamu

folk_teamVychází box se sedmi CD brněnské skupiny Folk Team.

Hudební výlet do Belgie

azmari_samaiPoslechněte si s námi přehled aktuální hudby z Belgie.

Trio komorního jazzu

trio_komorniho_jazzuO brněnském Triu komorního jazzu bude v pořadu Jak se vám líbí hovořit Roman Pokorný

Partneři

Harmonie_logo_velke_web