Jitka Šuranská: hlas jako bílá holubice

„Jsem houslistka a zpěvačka. Nebo snad zpěvačka a houslistka? Kdo by řešil pořadí… Mé kořeny jsou silné, moravské. Tak silné, že je nechci opouštět. Zároveň hledám novou cestu k vyjádření, zpívám starobylé texty a nápěvy a fidluju k nim na housličky,“ říká o sobě Jitka Šuranská. Houslistka zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů a dlouholetá členka Cimbálové muziky Stanislava Gabriela se od dětství pohybuje napříč žánry. Vyrůstala v Kudlovicích u Uherského Hradiště obklopena slováckým folklorem, vystudovala konzervatoř a poté Institut pro umělecká studia v Ostravě. Krátce byla členkou valašské skupiny Docuku, spolupracuje s písničkářkami Lucií Redlovou a Beatou Bocek a je držitelkou žánrové ceny Anděl za album Písňobraní, které v roce 2005 natočila v duu s Jiřím Plockem.

Na toto duo, přezdívané Hudecká úderka, navazuje Jitka Šuranská jako sólová interpretka. Na svých samostatných koncertech s pokorou čerpá z moravské písňové tradice, ale současně suverénně využívá moderní technologie. Zpívá, hraje na housle a přitom ovládá loopstation. Díky „mašince“, kterou by podle Šuranské měl v tomto století mít doma každý hudec, vydá půvabná mladá žena před publikem za celou kapelu. 

Své debutové sólové album se však Jitka Šuranská rozhodla natočit s hosty. Do více než poloviny písní si jako producenta a spoluhráče přizvala slovenského houslistu Stana Palúcha, který na albu hraje také na mandolínu a kytaru. V několika písních zpěvačku doprovází celé Pacora Trio (které vedle Palúcha tvoří cimbalista Marcel Comendant a kontrabasista Róbert Ragan). Dalšími hosty jsou v jednotlivých písních Martin Bzirský (violoncello), Marek Pastírik (saxofon, dudy, kaval, tarogáto, duduk), Michal Müller (citera), samozřejmě Jiří Plocek (mandolína) a v jedné písni také Petr Vavřík (baskytara) a Marcel Gabriel (bicí), kteří měli ve zlínském studiu V na starosti hudební a zvukovou režii.

Jitka Šuranská na své albu Nězachoď slunečko vybírala z lidových písní, které jsou jejímu srdci nejmilejší. I když se její autorské úpravy střídají s aranžemi Pacora Tria, výsledná směs zní kompaktně a naprosto přirozeně. Jednotícím prvkem alba je totiž Jitčin čistý hlas, který Jiří Plocek trefně přirovnává k bílé holubici.