Harrycane Orchestra: ponořeni do arabského zvuku

Rozhovor s Harrym Altem ze skupiny Harrycane Orchestra

Jaká byla vaše cesta k hudbě?

V 90. letech jsem studoval jazzové bicí a během studia jsem se čím dál víc zajímal o jiné kultury a jejich hudbu. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl jet na společné koncertní turné s jedním hráčem na tabla nebo s jedním perským houslistou. Od nich jsem se učil pracovat s jinými pravidly a především poznávat spoustu nové hudby. Později jsem se živil jako člen skupiny, která se věnovala latinskoamerické hudbě. Také jsem hrál s několika Turky a pár let jsem strávil v Egyptě, kde jsem chodil na koncerty a objevoval jsem novou hudbu. A tak jsem se postupně čím dál víc nořil do arabského „zvukového systému“. Méně než dřív mě zajímal jazz a spíše jsem čím dál víc inklinoval k tomu, čemu se říká world music, což v mém případě byla především arabská hudba. Fascinovaly mě její rytmy a také zpěv. Mám velmi rád způsob, jakým Arabové zpívají. Tato hudba si tedy čím dál víc získávala mé srdce.  

V kapele Harrycane Orchestra hrajete na bicí a po svém boku máte hráče na perkuse Tarkana Yesila. Jak si mezi sebou dělíte role?

Všechno je to postaveno na vzájemném respektu. Od Tarkana jsem se naučil spoustu rytmů a doufám, že jej zase inspiruje, jak bubnuji já. Není mezi námi žádná rivalita ani hierarchie. Všichni v kapele jsme na takové hráčské úrovni, že oceňujeme to, co dělají ti ostatní. Když tvoříme novou skladbu, většinou je naprosto jasné, co kdo z nás bude dělat. Diskutujeme o tom jen tehdy, když něco nefunguje. Ve většině případů ale máme ke skladbám tak blízko, že to funguje samo. Podle mě se k sobě můj styl hraní a Tarkanovy perkuse skvěle hodí. Líbí se mi, co dělá, rád s ním hraji na bicí. Máme však v kapele ještě třetí rytmický prvek, a to je náš klarinetista a saxofonista. Ten má totiž velmi rád zvuk perkusí, a protože na saxofon nebo klarinet nehraje po celou dobu, po zbytek času se snaží různými rytmickými nástroji přibarvit náš zvuk. Je to úžasné a mne moc baví hrát takto s bicími a vlastně dvěma sadami perkusí.    

Jak moc jsou pro vás důležité texty vašich písní?

Myslím, že texty jsou v našich písních velmi důležité. Nejdůležitější jsou samozřejmě pro Tarkana, který je zpívá. Já turecky neumím, a tak se mohu pouze soustředit na zvuk jednotlivých slov a mohu si texty samozřejmě přeložit. Když ale neumíte jazyk, kterým se zpívá, nedokážete hloubku textu úplně ocenit. Vím, že Tarkanovy texty jsou velmi osobní a někdy obsahují i temné, velmi depresivní momenty. Pro mne je důležité, aby se texty dobře propojily s hudbou a abych v nich i já dokázal najít nějaké emoce. Často se stává, že po koncertě za námi lidé přijdou na pódium a ptají se mne nebo Tarkana, o čem ty písně jsou. I proto jsme se rozhodli zveřejnit v bookletu [bukletu] alba Dark Makam texty v turečtině a v anglickém překladu. Můžete si to tedy přečíst a dozvědět se, o čem Tarkan zpívá. 

Vycházíte z evropské a z arabské hudby a také z jazzu. Jak byste popsal rozdíl mezi těmito hudebními světy?

V evropské hudbě i v jazzu hraje velmi důležitou roli harmonická struktura. U arabské hudby nebo hudby z Blízkého východu není význam harmonie tak velký. Pro mne osobně je tedy práce s harmonií, jak ji známe z jazzu nebo z evropské klasické hudby, velmi důležitá. Když hovoříme o rytmu, najdeme na světě mnoho oblastí, pro které je tato složka důležitější než pro evropskou hudbu. Podívejme se třeba na množství rytmických postupů v africké hudbě nebo v hudbě Jižní Ameriky a konkrétně Brazílie. Stejně tak ale vnímám jako velmi silnou roli darbuky nebo rámového bubnu v arabské hudbě. Ale jak už jsem řekl, to nejdůležitější je pro mne způsob vedení vokálů. Rád poslouchám arabský styl zpěvu. Jazzový zpěv je z mého pohledu příliš umělecký a někdy se toto umění až přehání, a tak se vytrácí emoce a ztrácí se i samotná melodie. Mám rád, když zpěvák ctí melodii, ale zároveň to nepřehání. Na arabské hudbě mám rád také jejich tónové řady, kterým se říká maqam. Existuje velké množství takových tónových řad a nálad, což je pro mne velmi inspirující.   

Jak jste s kapelou prožili koronavirovou krizi?

Koronavirová krize byla pro všechny hudebníky něco jako horor, úplná noční můra… My jsme na jaře, na samém začátku krize, vydali nové album Dark Makam. Původně jsme dokonce chtěli vydání pozastavit, ale po dohodě s vydavatelem jsme si řekli, že třeba budou mít lidé čas poslouchat novou hudbu, a album jsme tedy v dubnu vydali. U příležitosti vydání alba jsme měli naplánované pěkné koncerty, měli jsme také hrát na festivalu v Mnichově. Všechno jsme to museli oželet, což pro nás bylo těžké nejen kvůli penězům, ale kvůli těm koncertům samotným. Já jsem se letos snažil pracovat na nových písních. Snažili jsme se dál zkoušet, ale v určitých momentech bylo velmi depresivní, že jsme nemohli hrát svou hudbu před lidmi, kteří by nás rádi poslouchali. Ani teď nemůžeme moc plánovat vystoupení na příští rok, protože pořadatelé vůbec nemají jistotu, co bude. Dokonce některé kluby, které jsem měl rád, úplně skončily. Zvláště pro malé kluby je to náročné.