Fawzy Al-Aiedy: Svou prací nechci nikoho šokovat

Rozhovor s iráckým hudebníkem Fawzym Al-Aiedym

Jaká je vaše hudební formace?

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl studovat iráckou a arabskou hudbu v Bagdádu u jednoho palestinského profesora. Byl to profesor se specializací na arabskou hudbu, na tónové řady a písně. U téhož profesora jsem se učil také hrát na arabskou loutnu. A vedle toho jsem studoval klasický hoboj u českého profesora Gustava Krupici, který v té době u nás působil díky spolupráci mezi Československem a Irákem. Obojí, tedy arabskou i evropskou klasickou hudbu, jsem se snažil studovat opravdu naplno. Jakmile jsem školu v Iráku dokončil, hledal jsem příležitost, abych mohl přijet studovat západní hudbu na západ. Přijel jsem tedy do Paříže, kde jsem pokračoval ve studiu hoboje. Mám tedy západní i východní vzdělání současně. Považuji to za štěstí a zároveň i za určitou komplikaci.    

Z Iráku sice pocházíte, ale usadil jste se ve Francii. Nicméně na svém novém albu Ishtar Connection se vracíte ke kultuře své rodné země a arabských zemí vůbec.

Do Iráku jsem se už nevrátil. Od roku 1971 žiji ve Francii. Během své kariéry jsem složil obrovské množství skladeb různého charakteru. Před třemi nebo čtyřmi lety jsem se začal více zabývat problémem, který přesahuje problematiku Iráku. Jak víte, v Iráku se dlouhodobě bojuje a lidé nemluví o ničem jiném než o válce. Ale já jsem chtěl mluvit o kultuře své rodné země. Z dávné irácké historie jsem si vybral Ištar, bohyni lásky a války, která vládla panteonu na jihu Iráku v sumerské epoše. Tuto ženu či bohyni jsem si zvolil za symbol, abych mohl hovořit o hudbě a současně i o válce. Řekl jsem si, že pomocí tohoto symbolu představím arabskému i světovému publiku tradiční a další známé písně arabského světa. Tuto myšlenku jsme rozvíjeli společně s mou manažerkou Beatrice. Naposlouchal jsem obrovské množství arabských lidových i populárních písní a vybral jsem skladby, které mám rád a které jsem byl schopný představit. Je třeba si uvědomit, že existuje jedna spisovná varianta arabského jazyka, ale každá země má své vlastní dialekty. Musel jsem si tedy zároveň i tyto dialekty nastudovat. Zabýval jsem se tak hudebním a současně lingvistickým fenoménem.    

Zvolit si jako hrdinku alba de facto pohanskou bohyni, to mohlo v Iráku a dalších muslimských zemích narazit. Nebál jste se, že své krajany pohoršíte?

Děkuji za tuto otázku. To je téma, které mě hodně zajímá. Musím zdůraznit, že pracuji na poli kultury a ne náboženství. Kultura je něco, co je velmi důležité sdílet. Ať každý věří, v co chce, anebo nevěří vůbec. To všechno respektuji, ale sám se ve své tvorbě náboženstvím nezajímám. Kultura je naše řeč, které všichni rozumíme, a ta mě zajímá. A myslím, že dialog mezi lidmi napříč kulturami je to nejdůležitější. Nechci nikoho šokovat, pracuji s respektem a při svém vyprávění o lásce jsem prostě jen použil tuto bohyni jako symbol. Kulturu považuji za to nejdůležitější v arabském světě.    

Album obsahuje mimo jiné úpravy lidových písní. Vy jste se však nebál použít například elektronický doprovod. Jak jste při aranžmá postupovali?

V případě tohoto alba jsem chtěl pracovat s původním tradičním rytmem, který jsem chtěl ponechat bez větších změn. Věděl jsem tedy, že na rytmus a melodie nebudu sahat. Mohl jsem je pouze modernizovat. A čím? Aranžemi. Rozhodl jsem se, že oslovím mladé odborníky a že původní rytmus nahradíme rytmem elektronickým. Pracoval jsem s producentem Gastonem, který žije ve Štrasburku, který ony původní rytmy přeložil do svého jazyka. Vedle této elektronické složky jsem ale chtěl za každou cenu ponechat akustický zvuk. Spolupracoval jsem s hudebníkem italského původu Vincentem Bonifacem, který hraje na klarinet, na akordeon, na dudy a flétnu. Naším cílem bylo najít takové aranžmá – vlastně je to na úrovni kouzla –, abychom dokázali propojit východní a západní svět a elektronickou a akustickou hudbu. Spolupracoval jsem tedy také se svým synem Aminem Al-Aiedym, který hraje na basu, studoval hru na kytaru a výborně se vyzná v harmonii. Nevycházeli jsme ze západního pojetí harmonie tak, jak se to běžně dělá, ale stavěli jsme harmonickou složku na základě melodie. A právě to bylo klíčové pro to, aby si písně uchovaly svůj původní charakter, a přitom dostaly moderní kabátek. Je to hudba, která není na západě a především ve Francii příliš známá. Museli jsme ji tedy zmodernizovat, abychom mohli oslovit mladé publikum. Mimochodem všichni tři hudebníci, s kterými jsem na albu pracoval, jsou mladí. Mají mezi 26 a 30 lety. Cílem tedy bylo představit tuto hudbu posluchačům různého věku.   

Zmínil jsem mladého hudebníka Vincenta Boniface. Spolupracuji s ním už delší dobu. Natáčeli jsme například videoklip ve městě, kde bydlí. Máme spolu velmi dobrý vztah. Mohu mu upřímně říct svůj názor, co se mi na jeho práci líbí a co ne. Pro mne je zásadní, že dokáže opravdu obohatit mou hudbu. Umí skvěle pracovat se zvukem a jeho přínos pro melodie, které přináším, je skutečně velký. Podílí se na aranžích a dostává prostor v sólech. Ostatně na našem novém albu je to znát. Celkový zvuk nahrávky včetně harmonií jsme stavěli tak, aby měl Vincent dostatek prostoru. Kromě něj je tedy se mnou v kapele můj syn Amin, který hraje na basu a podílel se také na aranžích. Jednou mě totiž viděl, jak hraji tyto písně na koncertě, a sám za mnou přišel, že by se mnou rád hrál, ale pod jednou podmínkou – dovolím mu ujmout se aranží.