Edmar Castañeda: Hrát jazz na harfu je výzva

Rozhovor s kolumbijským harfeníkem Edmarem Castañedou

Jste sice uznávaným mistrem ve hře na harfu, tradiční nástroj z kolumbijských a venezuelských plání, ale vím, že jste se učil také na trubku. Co bylo ve vašem případě dřív?

Na harfu jsem se začal učit ve třinácti letech, ale s nástrojem jsem se začal seznamovat už jako sedmiletý. Zhruba ve stejné době jako na harfu jsem se začal učit také na trubku, protože otec to tak chtěl. Ale harfa byla první. V šestnácti letech, jsem odešel do New Yorku. Tam jsem se poprvé seznámil s jazzem a okamžitě jsem se do té hudby zamiloval. Protože nebyla možnost studovat harfu na střední škole, věnoval jsem se více hře na trubku. Z téhož důvodu jsem pak šel studovat trubku na vysokou školu. Díky studiu jsem poznal do hloubky jazyk jazzu, ale současně jsem po celou dobu hrál i na harfu.

Kdy nastal okamžik, kdy jste si řekl, že i s harfou v ruce byste mohl doprovázet jazzové hudebníky?

Nikdy jsem to takto neplánoval. Jak už jsem říkal, harfa byla moje vášeň, a to skutečně od mých sedmi lety. Nebylo to tedy tak, že bych si jednou řekl: Budu hrát na harfu jazz. Všechno to tak nějak přicházelo samo a já to vnímám jako dar od Boha.

Viděl jsem například video z vašeho společného koncertu s japonskou jazzovou pianistkou Hiromi. A bylo úžasné sledovat, jak jeden na druhého reagujete. Co je na takové spolupráci nejnáročnější?

Nejnáročnější na takových spolupracích je smířit se se skutečností, že harfa má velmi limitované možnosti. Na harfu nelze zahrát všechno to, co mohou například pianisté. Nemá k dispozici všechny tóny. Hrát jazz na harfu je svým způsobem výzva a například bebop plnohodnotně nezahrajete. Nehraji tedy jazz ve vlastním slova smyslu, ale snažím se do své hry zařazovat určité jazzové prvky – improvizaci, groove… Důležitá je především svoboda improvizace.

Ovšem vaše harfa má oproti tradičnímu typu z kolumbijských plání určitá vylepšení. Jak vůbec nástroj, který pro vás zkonstruovala francouzská společnost CAMAC, vznikl?

Mnoho let jsem se sám pokoušel o určitá vylepšení harfy. Měl jsem naprosto konkrétní představy a jednou jsem se ve Francii seznámil se zástupci společnosti CAMAC. S nimi jsem se dohodl a oni všechny mé návrhy realizovali. Vyvinuli typ nástroje, který má název EC Llanera (EC = Edmar Castañeda, Llanera = z plání; pozn. aut.). Tento model sice vychází z tradiční kolumbijské harfy, ale na každé struně je navíc malá páčka. Díky tomu mohu vytvářet půltóny podobně jako u klavíru. Mám tedy při improvizaci větší škálu možností, ale určité limity nástroje stále zůstávají.

V minulosti jste spolupracoval také s českou zpěvačkou Martou Töpferovou. Hrajete na jejím albu La Marea z roku 2005. A letos s ní budete mít koncert v Praze v rámci série Jazz Meets World, jen několik dnů po večeru Harfy nad Oslavou.

Ano, jsem rád, že se můžeme po letech opět potkat a vystoupit spolu. Hodně jsme spolu hrávali před mnoha lety, když Marta ještě žila tady v New Yorku. Ona je naprosto úžasná. Je to jedna z mých nejoblíbenějších zpěvaček a skladatelek vůbec. Naučila se hrát na tradiční nástroje z Kolumbie a Venezuely, zná náš jazyk a přitom pochází z Prahy. Líbí se mi, jak zpívá, barva jejího hlasu. Navíc píše velmi dobré texty ve španělštině, což je hrozně těžké. A latinskoamerické rytmy jsou komplikované. Vždycky jsem se jí ptal: A jsi si jistá, že jsi z Prahy? Vždyť její texty působí, jako by se narodila v Jižní Americe.