Roman Horký a Pozdní sběr: Na trati (recenze CD)

Roman Horký je bez diskuse jméno, které u podstatné části folkového publika stále ještě táhne. Na trati je však především album skupiny Pozdní sběr, na kterém Roman sehrál roli sice významnou, ale přece jen roli hosta. Autorem i sólovým interpretem většiny písní je kapelník Pozdního sběru Jiří Pařez, který album také produkoval. Roman si v několika písních zazpíval sólo a v dalších sbory, dvě písně složil sám a dvě společně s Jiřím Pařezem. Že je jeho jméno uvedeno na obalu na prvním místě, však má svůj smysl. Skupina Kamelot – přes nevyrovnanost repertoáru z jednotlivých období a sestav – je dnes na brněnské scéně legendou, ke které žánrově spřízněné kapely přirovnáváme, ať se jim to líbí, nebo ne. A třebaže se Pozdní sběr doteď pohyboval spíše mimo trampskou oblast, některé Pařezovy skladby mi romantiku Kamelotu silně připomínají. Ne, to není nařčení z plagiátorství. Spíše jde o podobné vnímání světa, ke kterému možná každý z pánů skladatelů dospěl jinak a odjinud, ale které se právě v roce 2013 protíná někde na trati u Rapotic, odkud pochází snímek Romana Horkého v dlouhém kabátě a s kytarou v ruce (vzpomínáte na jeden z prvních hitů Kamelotu, Psáno na březové kůře – „Přejezd a trať kamsi do Rapotic“?). Album obsahuje i další průniky – postavu výborného basisty Jiřího Meisnera, dnes člena Pozdního sběru, dříve Kamelotu (a ještě předtím Druhé trávy); nebo hostování Blanky Šrůmové, která s Kamelotem spolupracovala například na nedávném ryvolovském albu.

Zkusme se však na celý příběh podívat ještě z jiného úhlu. Roman Horký vyšel z prostředí táborových ohňů, postupně se stal králem brněnské trampské scény, ale současně nikdy neskrýval, že má rád i jiné hudební světy. Jednu dobu se snad ve všech recenzích a článcích psalo o jeho vztahu k písním Chrise Rey – a já bych si troufl tvrdit, že má rád i Marka Knopflera, tedy autory, kteří se dokážou vkusně pohybovat na hraně folku, melodického rocku, blues a náznaků country. K podobné směsi má od svých počátků blízko i Pozdní sběr, který sice jednou (na prvním albu) zdůrazňuje přímočarý rock, jindy (na nedávném koncertním CD) akustický přístup, ale jde vždy jen o poměr jednotlivých ingrediencí. Přidáme-li k tomu přátelství obou kapelníků, společný projekt se pochopitelně nabízel, a to zvlášť v době, kdy Kamelot obnovil svou legendární sestavu z počátku 90. let. Roman Horký si tak může paralelně snít dva sny – o akustické trampské kapele a o modernější skupině, která se nebojí rocku, elektrické kytary a kláves a přitom hraje melodicky a necouvne ani před romantickým textem o přírodě.

A propos texty… Rozptyl témat na albu Na trati je poměrně široký. Úvodní Na trati se více než kolem očekávaného trampingu točí kolem amerických reálií (jazz a Kerouac). Hitový Anděl, vyznání Horkého-hříšníka, kterému „Bůh seslal anděla“, je bohužel plný klišé. Pařezova Fantazie přináší zajímavé obraty („proletěl vítr jak nezbeda / přinesl vůni ananasu“), který bych si však docela dobře dokázal představit i na desce Kamelotu. Pod splavem na Oslavce i Věže Petrova jsou vyznání oblíbeným místům: Brnu (s vtipným dvojsmyslem ve verši „Trčím u orloje jak péro z divanu“) a údolí řeky Oslavy, kde odmalička rád trampuje Roman Horký (zde ovšem veršuje a zpívá Pařez: „Už jako malej já chodíval tam s tátou“). Pařezova Vyplouvám je další zdánlivá variace na Kamelot (hned se mi vybavila píseň Námořník). Zajímavým příběhem, s tématem téměř na román, je další Pařezova Každých 25 let (škoda typografické chyby, přebytečné tečky, na zadní straně bookletu). Její děj, postupující po čtvrtstoletích, neodvratně směřuje ke konci lidského života a toto téma se v různých variacích opakuje na konci alba. Především Hodina duchů a Ráj jsou písně pojednávající – každá z jiného úhlu – o životě po smrti. První z nich zpívá Horký svým výpravným hlasem tak sugestivně, že opakující se verš „Kdo zná? Kdo ví?“ vůbec nezní tak kýčovitě, jak se může na první poslech zdát. Ráj je však největší omyl alba. Kapela, která v ostatních písních vkusně balancuje mezi folkem, rockem a moderní country, se zde vydává na výlet na diskotéku 80. let a výsledkem je jakýsi hybrid mezi Michalem Davidem a skupinou Turbo blahé paměti. Ano, ona je to vlastně popová deska, ale – s touto jedinou výjimkou – popová v dobrém slova smyslu. Naštěstí na závěr přijde zklidnění s Menuetem L.P. 1987, smířlivou a šťastně melancholickou písní vítající příchod „nového století“. Poslední slova desky vlastně napoví víc než všechny předchozí písně dohromady. Pozdní sběr s Romanem Horkým zůstali na své trati opravdu někde před rokem 2000. Čerpají z hudby, která se v Brně (a nejen v Brně) hrála v letech 80. a 90. a nehrají si na žádné velké umění. Své nástroje i hlasy ovládají výtečně a pohoda, kterou svým společným projektem šíří, je pro ně důležitější než snaha o originalitu. Nepřinášejí vlastně nic nového, ale i podobné přátelské návraty ke kořenům mají smysl.

Vydavatel: EMI Czech Republic
Rok vydání: 2013
Žánr: folkrock
Celkový čas: 47:38