Marta Töpferová & Milokraj: Tento svět (recenze CD)

Z Milokraje, původně názvu společného alba zpěvačky Marty Töpferové a kontrabasisty Tomáše Lišky, se stala kapela, která pokračuje i po Liškově odchodu z tohoto projektu. A zatímco Tomáš našel své místo ve velmi silném hudebním propojení svého skladatelského umu se spoluhráči z Turecka a Srbska, Marta pokračuje v objevování svých středoevropských kořenů. Z let, která strávila za oceánem a věnovala se na profesionální úrovni latinskoamerické hudbě, si do současného „moravského“ projektu (album vyšlo na její značce Moravia Publishing) přinesla venezuelský strunný nástroj cuatro a také nenásilnou inspiraci latinskými rytmy. Kdyby mi sama nevysvětlila, že ji rytmus veršů Antonína Sovy přiměl ke zhudebnění jeho básně Co mohl najíti poutník v jednom z venezuelských stylů, zřejmě by mě to přímo nenapadlo. Ano, „exotický“ lichý rytmus je v písni zřetelný, ale ve spojení s Martinou měkkou výslovností a s cimbálem Marcela Comendanta, zní naprosto středoevropsky.

Současný Milokraj tvoří vedle Töpferové a Comendanta špičkový slovenský houslista Stano Palúch a náš přední jazzový kytarista David Dorůžka, kteří účinkovali už na minulém albu. Na pozici kontrabasisty nahradil Lišku nejprve Róbert Ragan (Palúchův a Comentantův spoluhráč z tria PaCoRa), avšak na albu účinkuje už třetí basista Petr Dvorský. Ten na rozdíl od Lišky a Ragana není nadžánrovým hledačem, ale na tuzemské jazzové scéně patří k nejvyhledávanějším sidemanům a v aktuálním projektu Marty Töpferové skvěle slouží písním.

Velká část alba, sestaveného opět z ohlasové, pseudolidové tvorby, se nese ve volnějším tempu. Písně – typickým příkladem je závěrečná balada Pramínek – jsou často strukturované tak, že zpěvačka, podpořená cimbálem a/nebo kytarou, vede nenásilný dialog s houslemi. V mezihrách pak přebírají Comendant, Dorůžka či Palúch sami hlavní hlas a pokračují ve vyprávění. Celé album, na němž převažují přírodní lyrická témata a které je vlastně vyznáním krásám „milokraje“, milované rodné země, rámují dvě písně o vodě. V úvodním textu samotné zpěvačky Píseň o vodě je voda samotným aktérem děje („Zurčí, voda, zurčí mezi dvěma břehy“), zatímco v závěrečném Pramínku pouze vymezuje dějiště lidského příběhu, v němž Janíček dívku nejprve „na srdce přitisknul“ a poté jí „srdce zlomil“. Podobně jako by i zpěv Marty Töpferové byl na začátku alba tím nejvýraznějším elementem, který s dalšími a dalšími písněmi jednotlivé nástroje nikoli přehluší, ale na jeho pozadí vytvářejí vlastní příběhy.

Album jako celek přináší několik velmi silných momentů, mezi něž patří zhudebněná vězeňská báseň Jana Zahradníčka Pozdrav (a vůbec nevadí, že ji žena zpívá v mužském rodě), už zmíněná Sovova báseň Co mohl najíti poutník nebo balada na text Věry Provazníkové Kdo srdce přiměje. Do celku zapadá i instrumentální skladba Kopštos s relativně svižnějším houslovým úvodem, s baladickou pasáží Dorůžkovy elektrické kytary a s rychlým sólem cimbálu.

Tento svět je album o (milo)kraji. O vodě. Také o měsíci, který vytváří důležitou spojnici mezi vlastním textem Marty Töpferové Tento svět a zmíněnou Zahradníčkovou básní. Především je to však album o lidském srdci. Nejde totiž jen o to, že dvě písně mají srdce nebo srdéčko v názvu. Přes zdánlivě posmutnělou náladu pomalejších písní je totiž album hráno a zpíváno skutečně srdcem.

Vydavatel: Moravia Publishing
Rok vydání: 2017
Žánr: world music
Celkový čas: 44:48

www.martatopferova.com