Jiří Suchý & Jitka Molavcová: Prozpěvování (recenze CD)

Na samém konci představení divadla Semafor, přesněji po jeho skončení, vyjdou před oponu ještě jednou klauni Jiří Suchý a Jitka Molavcová a zazpívají divákům na rozloučenou přídavek bez doprovodu hudebních nástrojů. Několik takových krátkých písní či vokální čísel vyšlo jako neprodejný dárek ke knize Jiří Suchý 80 v roce 2011. K původním jedenácti snímkům nyní přibylo dalších jedenáct nahrávek a vzniklo celé album s názvem Prozpěvování bez nástrojů. Posluchač, který není nekritickým obdivovatelem geniality Jiřího Suchého, se musí rozhodnout, jak k nahrávce přistoupit. Přestane-li ji totiž vnímat jako pouhou sbírku bonusů, „dodatků“, přistihne možná místy sám sebe, jak nevěřícně kroutí hlavou.

Na rozdíl od předchozího výběru písní Jiřího Suchého George Dry – Composer (2014) totiž Prozpěvování není albem plnohodnotných písní. Na obalu sice čteme známé názvy jako Život je jen náhoda nebo Ezop a brabenec (mimochodem s tvorbou Voskovce a Wericha z Osvobozeného divadla se Suchý zdárně vyrovnává od první poloviny 60. let – viz dostupné nahrávky písní Není-li tu ta… nebo Půl párku), leč ve skutečnosti jde o pouhé fragmenty písní, v případě „Náhody“ dokonce jen o melodii beze slov. Z podobného ranku jsou miniatury jako dadaistická dvacetisekundová Kilimandžáro hopsasa nebo naprosto ztřeštěná třičtvrtěminutová verze Ódy na radost, na níž je nejvtipnější zvolání Jitky Molavcové „Já mám radost!“, případně ledabyle odzpívaný Motýl (opět beze slov!), který i při délce necelých dvou minut začíná nudit. Problém není v tom, že by Suchý s Molavcovou disciplínu zpěvu beze slov nezvládali, ale především v absenci obrazu a kontextu. Bonusová komediální miničísla má smysl sledovat na vlastní oči v plném hledišti, je-li člověk ještě plný zážitků ze zhlédnutého představení. Ale nekupí-li se takové miniaturky jedna za druhou na zvukový nosič, kouzlo prchá a člověk má chuť pustit si třeba starého dobrého Jonáše s nesmrtelnými písněmi a dodnes vtipnými dialogy Suchého se Šlitrem (třeba ten o dívce v parku (ne)hrající na piano).

Jenže bylo by nespravedlivé album Prozpěvování odsoudit jako sbírku těžko stravitelných úletů. Mezi dvaadvaceti zařazenými položkami totiž figuruje několik skutečných písní, které i v provedení dua a cappella nejen stojí za poslech, ale dokládají neutuchající vitalitu semaforského principála. Přitom nemusí jít o plnohodnotné skladby, co se stopáže týká. Třeba taková Ráno vstát (zde jako čtyřicetivteřinový segment) probouzí zvědavost a doslova volá po dokončení a doplnění nástrojů. Jako hotová skladba funguje Když doba zlá z hudební komedie Mé srdce je Zimmer frei (1:20 min), což zřejmě pochopil i sám Jiří Suchý, který jinou její verzi (dokonce ještě o pár sekund kratší), zařadil na už zmíněné písňové album George Dry – Composer. A funguje také převzatý šlágr Silnice šedivá, který kupodivu ani trochu nezní jako parodie.

Na albu, při vší jeho fragmentárnosti, najde posluchač několik záchytných bodů a vysvětlivek v podobě komentářů Jiřího Suchého a poznámek Jitky Molavcové. Nejde pouze o vysvětlení celého „projektu“ v samém úvodu, ale například i představení některých konkrétních skladeb („jedna z fug“ Jiřího Šlitra) nebo uvedení do nejdelší položky alba, šestiminutové „přehlídky písní ze všech končin světa“ (Mezinárodní směs). Vlastně celé to album je více mozaikovitou přehlídkou než koncepčním písňovým albem. V klaunství obou protagonistů však i bez vizuálního kontaktu nakonec můžeme najít řadu zajímavých momentů.

Vydavatel: Galén
Rok vydání: 2017
Žánr: zpěv a cappella
Celkový čas: 36:53