AG Flek: Podnohama Zem (recenze CD)

Podnohama Zem je bez nadsázky jedním z nejočekávanějších alb na české scéně. Vždyť od natočení a vydání alba Waltz, podepsaného příjmeními Viktorin–Táborská–Markytán,  uplynulo už osmnáct let. Mezitím jednotliví zakládající členové AG Fleku natáčeli sólová alba (Konec sladkostí Karla Markytána, Vlna za vlnou Iva Viktorina), hráli s jinými kapelami (Odpolední směna) a pod hlavičkou AG Fleku zveřejnili pouze koncertní nahrávku z roku 2008 s výběrem starších a relativně novějších písní. Po čtyřech letech mravenčí práce ve Viktorinově studiu V tedy nyní konečně vychází sbírka deseti nových písní (po pěti od Viktorina a Markytána, z toho každý svěřil dvě skladby Blance Táborské), ke kterým skupina přidala jednu dosud nevydanou píseň z období první desky.

Právě rozdělení alba na skladby dvou výrazných autorů je devízou i možným úskalím novinky. Zatímco písně Karla Markytána mají častěji blízko k přímočarému folkrocku, tedy k žánru, s nímž AG Flek stále podvědomě spojujeme, Viktorin se spíše zaměřuje na mohutnější zvuk na pomezí popu, country, folku a – v případě titulní písně – až artrocku. S každým z těchto autorských přístupů se na albu pojí hlas jeho autora (Viktorinův se náladou blíží Marku Knopflerovi, Markytánův je tak výrazný, že vyčnívá i ve sborech), ale různé zabarvení je zřejmé i u písní se sólovým hlasem Blanky Táborské. Zatímco Markytánova Láska se neztrácí je typický AG Flek, Viktorinův Sentiment evokuje balady v podání Marie Rottrové.

Před hrozící roztříštěností album zachraňuje pečlivá práce se zvukem a naznačený smysl pro nadžánrové  aranže. Naštěstí už dávno nejsme v 80. letech, a nemusíme tedy řešit, zda a do jaké míry je AG Flek (ještě) folkrock. Písním sluší lap steel na kolenou Luboše Novotného, saxofony (mj. Marek Pastírik), kontrabas Mariana Friedla i foukací harmonika v podání Karla Markytána. Vlastně kromě zpěvu nemá smysl řešit, kdo je členem AG Fleku a kdo je hostem. U basy se Petr Vavřík střídá s Pepou Šobáněm, u bicích David Velčovský s Marcelem Gabrielem a například v písni Chmýří vydají barevné perkuse více energie než bicí souprava. Jednotícím prvkem jsou překvapivě i – často rozmlžené, ale možnými výklady a významy nabité – texty. Slova Karla Markytána „Jsem to já / kdo hoří / kdo tvou tvář / si promítá posté“ samozřejmě nijak nesouvisejí s bolestným osobním prožitkem Iva Viktorina vtěleným do písně Podnohama Zem („Spánky buší a srdce hoří, než vymažou se z paměti“), ale dohromady to funguje.

Vydavatel: Indies Scope
Rok vydání: 2018
Žánr: folkrock
Celkový čas: 45:30

www.agflek.cz

Zkrácená verze článku vyšla v časopisu UNI