Bandaband: Nejtěžší je logistika

4. srpna 2012 Aktuality, Blues, Jazz Autor: Milan Tesař

Ostrovaská skupina Bandaband si letos zahrála na festivalu Colours of Ostrava na podzim už podruhé pojede na přehlídku Rawa Blues do Polska. Nedávno dokončila videoklip k písni Po tobě jede z aktuálního alba Zážižkomat a postoupila do finále soutěže Blues Aperitiv. Povídání s jejím kapelníkem Martinem Rekem vznikalo pro časopis Crossroads (vyjde v srpnovém čísle). My vám přinášíme některé pasáže, které se do tohoto rozhovoru nevešly.

Rozhovor s Martinem Rekem ze skupiny Bandaband

Martine, na albu Zážitkomat doplnilo základní sedmičlennou sestavu vaší kapely ještě pět hostů Co bylo při nahrávání při takovém počtu nejtěžší?

Samozřejmě logistika, dát ty správně lidi dohromady ve správný čas. Nikoho z nás Bandaband neživí, všichni máme svá povolání, mladí kluci studují různě po republice, takže dát to dohromady byl docela oříšek.  Ale nakonec se to povedlo. Největší radost máme, že si ve svém nabitém programu našel skulinku saxofonista Michal Žáček. Ovšem to harakiri s organizací, to není jen případ natáčení desky. I kvůli zkouškám a koncertům máme na Googlu sdílené kalendáře, kam všichni poctivě píšou, kdy mohou a kdy ne. Je to jak dětská omalovánka, všichni pořád něco mají a já se pak se zkouškami a koncerty zkouším trefit do těch několika málo mezer. Navíc všichni máme absolutně nepravidelnou pracovní dobu: houslista Vláďa Georgiev hraje jako herec v divadle, bubeník Pavel Švec v jiném divadle v divadelním orchestru a do toho učí na ZUŠ, já dělám pro televizi, kde se musím přizpůsobit potřebám produkce… Někdy nad tím kalendářem jen bezmocně sedím a padají ze mne slova, která byste v učebnici spisovného jazyka českého nenašli.

Ve vaší hudbě se odrážejí vlivy blues, folku, jazzu, latiny… Vyvíjejí se nějak vaše žánrové preference? Posouvá se někam zvuk kapely?

Každý z nás má úplně jiné hudební kořeny, každého formovalo něco jiného. Já jsem trávil mládí ve folkových klubech a pak mi učarovalo blues, pianista Honza a saxofonista Tomáš jsou zarputilí jazzmani, bubeník Pavel s basistou Karlem zase rockeři, Adam (perkuse) poslouchá vše od latiny až třeba po Dave Matthews Band a houslista Vláďa Georgiev miluje vzhledem ke svému původu balkánské rytmy. To vše se v naší muzice mísí a hrozně nás to baví. Nota bene jsme multigenerační kapela. Já s Vláďou a Karlem jsme skoro padesátníci, ale můj syn Adam přitáhl do kapely své dva bývalé spolužáky z gymplu (Tomáš, Honza) a těm je dvaadvacet! Uprostřed je Pavel (bicí), kterému bude třicet. Takže i z tohoto pohledu každý přináší do kapely jiné vlivy. Kupodivu to ale všechno do sebe zapadá, respektujeme se, jsme rovnocenní partneři. A já z toho, že s námi kluci hrají, mám velkou radost, dávájí tomu energii. A zvuk kapely se rozhodně posouvá.  Tím, že je nás sedm, se vlastně neustále učíme využívat zvuk a kombinace jednotlivých nástrojů. Po změně sestavy kapela dostala novou energii, ale mnohé věci jsme hráli snad až příliš živelně. Teď se snažíme dotvářet aranže, občas nějaké vokály, často s námi hostuje trumpetista Honza Štěpánek, takže jsme zapojili i dechovou sekci…

Máte české texty. Jak moc je pro vás důležité, o čem zpíváte?

Hrajeme většinou v Čechách, takže máme české texty. Hodně mladých kapel dnes zpívá zarputile pouze anglicky ve snaze být světoví, ale já, upřímně řečeno, nejsem zrovna příznivcem tohoto trendu. Naše posluchačská populace bohužel stále z větší části nevládne angličtinou tak dobře, aby všemu rozuměla, a já jsem toho názoru, že když už přijde na koncert, zaslouží si vědět, o čem zpíváme. A o čem zpíváme? Nezbývá, než použít klišé: o životě. A ten je neustálým zdrojem inspirace.

Chystáte se na festival Rawa Blues do Polska. Jak došlo k pozvání?

Na Rawa Blues jedeme letos už podruhé. Poprvé jsme si tam zahráli ještě ve staré sestavě v roce 2009. Pořadatelé Rawy dělají každoročně pro kapely hrající na menší scéně takový casting, kdy vybírají na základě zaslaných nahrávek a referencí mezi bandy z celé Evropy. Tak jsem jim letos poslal album Zážitkomat, a neuplynul ani týden a volal mi Irek Dudek, hlavní manažer festivalu, že se sejdeme v říjnu. Moc se těšíme, polské publikum je velmi vstřícné a vnímavé. Někdy mám pocit, že náš posluchač jde na koncert a podvědomě čeká na něco, co by mohl zkritizovat, zatímco Polák se jde na koncert bavit, tančit.