Nina Rosa – skupina pojmenovaná po babičce

Nino, prošla jsi skupinami různých žánrů, ale Nina Rosa je tvoje první skutečně autorská kapela. Kam až sahají její kořeny?

Odmalička jsem si vymýšlela písničky. Jenže jsem původně hrála klasiku a pak šla na Ježkovu konzervatoř a mé písně mi dlouho nepřišly dostatečně umělecky hodnotné na to, abych je veřejně provozovala. Až jednoho dne jsem si uvědomila, že je mám vlastně ráda a asi bych je chtěla hrát. A že když baví mě, možná se najde i někdo další, komu by se mohly líbit. V této fázi mi už bylo jasné, že budu potřebovat podporu dalších muzikantů a také nějaký vhodný název, který by mi dodával sílu. A protože jedním z mých největších podporovatelů, už když jsem byla malá, byla moje babička Rosová, rozhodla jsem se, že kapelu nazvu částečně po ní.

V jednom ze svých předchozích projektů, v kapele Transitus Irregularis, jsi zpívala v češtině verše Bohuslava Reynka. V čem to bylo jiné ve srovnání s interpretací vlastní tvorby?

Velmi uznávám Reynkovu poetiku. Tedy nejprve jsem si k ní hledala cestu, ale pak jsem jí úplně propadla. Vděčím za to i své mámě, s níž jsem ty básně hodně rozebírala a která mi na té cestě k Reynkovi pomohla. A také vydavatelství Petrkov, které přišlo nápadem, že bychom měli Reynkovy básně zhudebnit. Byla to pro mne výzva i v tom, že ty básně jsou v češtině a já jsem měla obavu, jestli moje čeština nebude někoho urážet. Většinu básní zhudebnil Mirek Nosek a společně jsme pak tyto jeho skladby zaranžovali. Při interpretaci mi tedy šlo hlavně o to, abych dostála kvalitám Reynkovy poezie a Mirkovy hudby. U svých vlastních písní mám větší svobodu, mohu hrát a zpívat, jak to sama cítím.

Zatímco Reynek pracoval s poetickými, ale často velmi reálnými obrazy, v kapele Nina Rosa zpíváš texty v různých jazycích, někdy i vymyšlených, a posluchač musí mnohem víc zapojit fantazii. O čem zpíváš?

Ty písně jsou velmi různé. Důležité je pro mne například téma rovnosti všech lidí, o kterém pojednává píseň Water. Zpívám v ní o tom, že jsme všichni „vaření z jedné vody a dělaní z jednoho těsta“. Dále je pro mě důležitá rozmanitost, protože zajímavá hudba vzniká vždy z rozmanitosti hudebních stylů. Něco zajímavého vzniklo vždy z nějakého střetu kultur. A pokud jde o ty jazyky, na to nemám jednoduché vysvětlení. Když mě napadne písnička, napadne mě i jazyk, ve kterém bych ji chtěla slyšet.

Skupinu Nina Rosa vedle tebe tvoří Tony Dlapa a Michal Mihok. Proč sis vybrala právě je?

Jak už jsem říkala, věděla jsem hned na počátku, že budu potřebovat podpůrné zázemí. Tyto spoluhráče jsem si vybrala, protože jsou to skvělí muzikanti, ale také fajn lidé. Pro mne osobně je důležité, abych se v kapele dobře cítila a aby nám spolu bylo fajn. Úplnou shodou náhod, když jsem začínala s tímto svým projektem, čekala Zdenka Trvalcová z kapely Voilà své první děťátko. A tito muzikanti, kteří hrají v její kapele, byli zrovna volní. Zdenka mi je doporučila, že jsou to skvělí muzikanti a skvělí lidé. Navíc jsem se s oběma znala už z Ježkárny, kde jsme spolu všichni studovali.

Pocházíš z rodiny, která má velmi blízko k akustickým kytarám. Je i pro tebe zvuk kytary důležitý?

Ano, můj otec vyrábí kytary Dowina a ve firmě pracuje i moje sestra. Ale už není tak známé, že otec studoval stavbu houslí v Lubech u Chebu, a původně tedy vyráběl housle. Ale protože kytary jsou na výrobu jednodušší, postupně migroval ke kytarám a dnes už nic jiného nedělá. Ale housle, na které hraji, zhotovil můj otec spolu se skvělým houslařem Aloisem Šibalem. Já mám velmi ráda zvuk dřeva a akustické nástroje obecně jsou mi nějakým způsobem blízké. Vím, že pro živé vystupování by bylo jednodušší, kdybych používala třeba elektrické housle, ale já jsem se s tím nikdy nesžila.