Transitus Irregularis: Pod prahem svítá (recenze alba)

Jak by se asi Bohuslav Reynek tvářil na to, že se v 90. letech stal oblíbeným básníkem českých folkařů a alternativních muzikantů a že je jím i více než deset let po začátku nového století? Jako jedna z prvních s jeho verši pracovala Iva Bittová, později je zhudebňoval písničkář Karel Vepřek, alternativní skupina Pluto v čele s Pavlem Fajtem, živelná formace Kopir Rozsywal Bestar, nedoceněný písničkář Ondřej Metyš, meditativní Noi, Vladimír Václavek s Bittovou i sólově a další. O ucelenější pohled na tvorbu Bohuslava Reynka a jeho ženy Suzanne Renaud se pokusil Ondřej Škoch na albu Nitky (2002), jehož pokračování První sníh (2011) už je věnováno pouze básním paní Suzanne. A v roce 2007 natočila celé album Reynkovy poezie folková skupina HUKL (Reynkarnace).

Na albu Pod prahem svítá, které vyšlo jako příloha stejnojmenné básnické knihy (výboru z Reynkova díla), hraje a zpívá zhudebněné verše petrkovského básníka skupina Transitus Irregularis. Tvoří ji hudebníci se zkušenostmi z hudby barokní, soudobé vážné, alternativní i jazzové. Po hudební stránce jde – právě díky této kombinaci vlivů – o opravdový zážitek, o expresivní projev, který Reynkovým syrovým veršům sluší. Slabším článkem je zpěv, přestože jde o album postavené z velké části na kráse slov. Zpěvačka Nina Marinová totiž nezapře slovenský přízvuk, který především v pomalejších písních může vadit. Naopak svižnější momenty jí k hlasu docela ladí. Druhým zpěvákem je kytarista a autor hudby Miroslav Nosek, jehož skladatelské umění v žádném případě nezpochybňuji. Jeho hlas je však nevýrazný, což v kombinaci s propracovanou, energickou a barevnou hudbou vnímám jako nedostatek. Tím se totiž ještě víc posiluje důraz na hudební složku, což je u kolekce zhudebněných veršů přece jen trochu škoda.

Pokud však jde o aranže a pestrost, je CD Pod prahem svítá zajímavým a silně nadprůměrným příspěvkem k aktuální vlně zájmu o Reynka a jeho tvorbu. Z ostatních autorů, kteří Reynka zhudebňovali, mají Noskovy melodie svou expresivností blízko částečně k Ivě Bittové. Ovšem aranže a práce s vokální složkou projekt posouvají blíže k akustickému jazzu nebo alternativnímu folku. I když jsou základním melodickým nástrojem na albu housle (a i odtud pramení jistá příbuznost s Bittovou), bicí a perkuse hostujícího Miloše Dvořáka v kombinaci s violoncellem Jana Kellera, které supluje basu, vytvářejí v pozadí zřetelné rytmicky zajímavé jazzové figury. Ty stojí za povšimnutí například v písni Tyčky v plotě nebo v Kohoutech, kde ohnivý flamencový rytmus v kombinaci s představou rudé kohoutí hlavy evokuje obrazy, které skvěle korespondují s Reynkovou apokalyptickou vizí: „Hrozní kohouti Petrovi, / ryční, sveřepí, nachoví, / polnice a poplach hříchu, / neomylní psi pokání.“

Jenže podobně jako prvky jazzu bychom na albu mohli najít momenty hraničící s vážnou hudbou, s alternativou nebo s world music. S každým z těchto žánrů totiž hudba Transitus Irregularis souvisí a do žádného se plně nevejde. Navíc zde vstupují do hry i další umělecké disciplíny – samotné Reynkovy verše a v neposlední řadě také ukázky z básníkových výtvarných děl, které v knize také najdeme.

Podobně jako je pestrá sbírka, je pestré i celé album. Například naznačené aranžérské schéma (výrazné housle v popředí a vespod rytmika) neplatí zdaleka pro všechny písně. Naopak, téměř v každé skladbě lze najít minimálně drobný detail, který skladbu činí výjimečnou. Velkou zásluhu na tom má hráč na klávesy Filip Dvořák. Cembalo jako svůj dominantní nástroj občas střídá s varhanním pozitivem. Zatímco ten zní v jeho podání jako Hammondovy varhany na starých soulových deskách, cembalo v kombinaci se skřípajícími strunami v písni o sytých hadech a dřímajících škvorech zní vznosně a strašidelně současně.

Rok vydání: 2012
Vydavatel: Petrkov
Žánr: jazz/folk
Celkový čas: 57:40