Jazzoví saxofonisté ve Slyšte, lidé!

Jazzoví saxofonisté ve Slyšte, lidé!
29. listopadu 2009 Jazz, Aktuality Autor: Milan Tesař

Po celý letošní rok připravoval redaktor Proglasu Milan Tesař pro hudební magazín Folk & country seriál o českých jazzových saxofonistech. Vzniklo 11 medailonků hráčů různého věku a různého stylového zaměření. Devět z nich (Františka Kopa, Radima Hanouska, Marcela Bártu, Jana Vašinu, Jirku Hálu a další) jsme pro vás nyní vybrali do dalšího vydání týdeníku Slyšte, lidé! Pořad, který jsme vysílali v sobotu 28. listopadu, si můžete v repríze naladit v úterý 1. prosince od 16.55. A najdete jej také v našem audioarchivu.

František Kop

Letos v srpnu oslavil 50. narozeniny. Je známý nejen jako jazzový saxofonista a pedagog, ale především jako hudebník s velkým stylovým záběrem. Je členem stálé koncertní skupiny Hany Hegerové a na druhé straně se angažoval na albech kapel Monkey Business nebo J. A. R. V roce 1996 absolvoval turné po USA a Kanadě společně s orchestrem soudobé hudby Agon a už o rok dříve vystoupil se svým kvartetem na festivalu Pražské jaro.

Na své rané posluchačské zážitky si František Kop dobře pamatuje. Říká: „První hudbou, která mě zaujala, byli The Beatles a záhy poté kapely jako Deep Purple.“ Na lidovou školu umění docházel do hodin klarinetu, ale jeho vysněným nástrojem prý už tehdy byl saxofon. Přesto hru na saxofon a jazzovou improvizaci začal v Praze na Konzervatoři Jaroslava Ježka studovat až v roce 1979, tedy jako dvacetiletý. Jeho profesorem byl legendární Karel Velebný, na kterého vzpomíná slovy: „Byl to člověk, jaký dnes na jazzové scéně citelně chybí, protože díky svojí všeobecné autoritě spojoval všechny generace hudebníků. Mně osobně velmi pomohl utvořit systém, jak přistupovat k jazzové improvizaci. K ničemu mě nenutil, spíše se mě snažil navést k vlastnímu pochopení hudby.“

Radim HanousekRadim Hanousek

V pubertě se zbláznil do artrocku a hardrocku: „Poslouchal jsem všechno možné, hudbu dobrou i z dnešního odstupu zcela nezajímavou. Desek bylo málo – hlavně na malém městě, a tak téměř vše, co bolševik povolil, jsem znal nazpaměť. Potom jsem zaregistroval burzy s deskami a poznal lidi, kteří měli doma obrovské sbírky. První deska, která mě přitáhla k jazzu, byla Coreova Light As A Feather. A potom se mi otevřel ten obrovský prostor jazzu se všemi velikány a vývojovými stupni.“ V současné době však Hanousek nežije pouze jazzem. Říká: „Baví mě hrát různé typy hudby, tedy pokud mi ta která hudba přijde zajímavá. Vždy se pozná, když hraje muzikant s jazzovým vzděláním, v jakémkoliv žánru. Lépe si harmonicky poradí, nestačí mu základní tóny, ví o možnostech.“ Kolektivní přístup v hudbě poznal například jako člen romské skupiny Gulo čar, zatímco se zcela jinou hudební kulturou se setkává na koncertech kubánského trumpetisty Lázara Cruze. Líčí: „S Lázarem jsem několikrát hrál a vždy jsem byl překvapen, že hráč s takovým úžasným feelingem a smyslem pro latinu a bebop nevystupuje s nějakou svou kapelou. Lázaro hraje hodně citlivě, s velkým zaujetím a kubánským šarmem.“

Pavel HrubýPavel Hrubý

Jazz pro něj znamená „svobodu, improvizaci, kreativitu“, tedy to, co má na světě a životě rád. Vedle jazzu Hrubý v současné době poslouchá i další „kvalitní, originální hudbu různých žánrů – world music, blues, soul, pop, rock, avantgardu, minimalismus, vážnou hudbu…“. Má-li být konkrétnější, pokračuje: „Co mě opravdu rozjitří, jsou ruské dumky nebo židovská hudba, duchovní i klezmer, dále francouzská a argentinská lidová hudba, kde je přítomný akordeon či bandoneon, a pak africké rytmy. Ale taky mě třeba baví poslouchat vítr nebo déšť.“ Současné jazzové scéně u nás podle Pavla Hrubého chybí v první řadě publikum. Říká: „Na koncerty chodí zoufale málo lidí! Jazz zde nemá společenskou prestiž., jsme považováni za podivíny, chudáky a to je hluboký omyl. Od toho se odvíjí, že je málo míst, kde lze jazz provozovat. Dramaturgové a majitelé klubů se z pochopitelných důvodů bojí nasazovat tento žánr. Pak chybí také nadšení mecenáši této alternativní kultury. Jsme malá země, malé tržní prostředí a sponzoři se do těchto pro ně riskantních podniků nehrnou. Jinak o originální, progresivní osobnosti nouze není, je zde mnoho výtečných instrumentalistů, skladatelů, ale nikdo se o nich nedozví. Pro tento dnešní mediální svět nejsme atraktivní, jako bychom ani neexistovali. Nás drží na nohou láska k hudbě a naše krásné bláznovství.“ Pavel Hrubý je členem několika skupin – například Plzeňského saxofonového kvarteta a především kapely Limbo, se kterou nedávno vydal třetí album.

Marcel BártaMarcel Bárta

K saxofonu se – podobně jako většina jeho kolegů – dostal až po studiu klarinetu na „lidušce“. Vzpomíná: „Na klarinet jsem posléze začal studovat i na konzervatoři v Plzni. Saxofon byl v té době zakázaný nástroj, konzervatoř byla dost konzervativní a jazz tam bylo zapovězené slovo.“ První dvě jazzové desky Marcel dostal k Vánocům od maminky: „Jedna byla od Davida Sanborna a druhá tuším od Chico Hamilton Quintetu. To mi bylo 17 a po věčném pilování etud, stupnic a klasických koncertů mě to doslova ohromilo. Ten zvuk, rytmus, první setkání s něčím tak netušeným jako jazzová improvizace…“ Bárta si pořídil svůj první altsaxofon za 2000 korun, avšak koníček, který se se světem klasické hudby příliš neslučoval, musel tajit: „Byl to čas schizofrenie, lavírování mezi světy klasiky a jazzu. A také objevování spousty muziky, setkání s trumpetistou Františkem Kučerou a jeho kapelou Jazz Combo, se saxofonistou Pavlem Hrubým, který studoval o dva roky nade mnou.“ Dnes Bárta na léta na konzervatoři vzpomíná jako na úžasný čas: „Tenkrát jsme na škole byli tak trochu černé ovce, bylo to dobrodružství, dělat něco divného, čemu nikdo příliš nerozuměl. Měli jsme štěstí na profesora klarinetu Václava Hrušku, který k nám byl tolerantní a pochopil, že to myslíme vážně.“ Po studiu na konzervatoři se Marcel Bárta účastnil Frýdlantské jazzové dílny, kde vyučovali lektoři z Berklee College of Music a kde měl možnost získat stipendium na tuto prestižní školu do amerického Bostonu. „Do Ameriky jsem ale neodjel, stipendium obnášelo jen školné na jeden semestr a byla potřeba spoustu dalších peněz na ubytování. Rozhodl jsem se pro samostudium a pro život v Praze, kde už jsem měl svou první kapelu Muff a hrál jsem také u Milana Svobody v Kontrabandu, se Zuzkou Dumkovou a Radkem Kramplem,“ vysvětluje saxofonista a dodává: „Nejsem moc studijní typ, bylo to čerstvě po absolutoriu konzervatoře, nechtělo se mi zase na školu.“ V současné době hraje Marcel Bárta s několika projekty, mimo jiné s Vertigo Quintetem.

Jakub Doležal

Saxofonista skupiny Organic Quartet, ve které se sice nepodílí na tvorbě tak výrazně jako kapelník Ondřej Pivec (varhany) nebo jako kytarista Libor Šmoldas, avšak – jak říká – „v kapele vládne demokracie a na výsledném zvuku se podílíme všichni stejnou měrou“. Svou roli v Organicu saxofonista s nadsázkou glosuje: „Tahám těžké věci a se vším pomůžu.“ Vážněji však dodává: „Organic Quartet je parta čtyř velmi rozdílných individuí, interní humor souboru je pro okolní svět občas neprůhledný, nicméně mám pocit, že spolu vycházíme čím dál lépe, což se zaplať pánbůh odráží i na našem hraní.“ Vrátíme-li se však na začátek Doležalovy profesionální dráhy, musíme zmínit především skupinu Jan Kořínek & Groove, se kterou mimo jiné doprovázel americké bluesové zpěváky. „Bylo mi ani ne dvacet a stál jsem na pódiu vedle Vladimíra Gumy Kulhánka. Měl jsem hrozné štěstí,“ vzpomíná. „Byla to kapela se svébytným zvukem a díky Honzovi Kořínkovi a jeho nenápadnému směrování také s respektem k tradici. Těžko bych se v Čechách dostával lépe ke kořenům blues a funku, kdyby nebylo Honzy. Bylo to skvělé období a všem, kdo touto kapelou prošli, jsem vděčný za strašně moc věcí,“ dodává současný člen Organic Quartetu. Saxofon Jakuba „přitahoval už odmala“, ale nejprve prý musel zvítězit nad kytarou a klavírem. „A pochopitelně jsem chtěl nejdřív hrát na bicí jako všichni ostatní,“ vzpomíná a upřesňuje: „Na saxofon jsem začal hrát ve čtrnácti a v sedmnácti jsem na něj začal i cvičit, což mi doufám ještě nějakou dobu vydrží.“ Nejčastěji hraje na tenorový saxofon, ale rád bere do rukou i sopránku nebo altku.

Jan ŠtolbaJan Štolba

Narodil se v Praze v roce 1957. Po rodičích zdědil lásku k Osvobozenému divadlu a k Suchému a Šlitrovi. Sám původně zkoušel hrát na kytaru a banjo. Na otázku, proč se nakonec rozhodl pro saxofon, odpovídá: „Dnes to zní naivně, ale kovový, lesknoucí se saxofon, naježený složitou mechanikou klapek a táhel, mi oproti kytaře – kolegové kytaristé prominou – připadal jako něco neskutečně opravdového. Nástroj, jehož nedotknutelnost musela být nějakým způsobem zdolána, uchvácena. Drnknutí do struny se nedalo srovnat s fyzickým aktem tvorby tónu, při němž člověk namáhá dech, rty, zuby, jazyk, lícní svaly… Skrz ten nástroj šlo opravdu mluvit, zakřičet.“ V hudbě je Jan Štolba samouk. Proto pro něj byly vždy důležité nahrávky, které poslouchal. Vzpomíná: „Desky jsem nasával do posledního detailu obalu či průvodního textu, pamatuju si třeba surreálné obálky Velebného Jazzových nebajek či Pozorovatelny Jazz Q. První koupenou deskou ovšem nejspíš byli nějací raní Rangers, ty jsem tehdy miloval.“ Za svou hlavní hudební školu považuje „určitě hraní v OPSO“. Upřesňuje: „Byl jsem tam jako saxofonové nedochůdče předhozen kapelníkovi Pavlu Klikarovi, muzikantovi s ohromnou erudicí, intuicí, fantazií. Šlo ale i o školu života, jíž člověk v kapele plné roztodivných a vzácných postav projde. S tímhle se mi jazz výrazně pojí: jde o kus cesty prošlé společně s dalšími lidmi. Později v Mozart K, s Alanem Vitoušem nebo v Krásných nových strojích jsem se naučil odvaze improvizovat, vrhnout se po hlavě do daného tvaru, přizpůsobit se mu, a zároveň do něj obtisknout svůj díl.“

Jan Vašina

Muzikant, jehož saxofon si můžete vychutnat například na „africkém“ albu Jiřího Pavlici Mys Dobré naděje, říká: „Poznal jsem, že lidi, kteří opravdu něco umí, jsou naprosto normální a nemusí si na nic hrát. Tím myslím nejen Pavlicu, ale všechny členy Hradišťanu. Jura je člověk, který se nejenom chová tak, jak mluví, ale má obrovské charisma a přitom je velmi zábavný a vtipný. Za dobu mého působení v jeho druhé kapele Talant jsme zažili spoustu legrace i úžasných koncertů a muzikantského jiskření na jevišti. Když jsme nedávno udělali projekt Jiří Pavlica + miniMAXband, se kterým jsme společně hráli jeho písničky v jazzovém hávu, bylo vidět, jak si to hraní užívá, jak je v hudbě šťastný.“ Na Mysu Dobré naděje Vašina nehraje pouze na saxofon, ale také na basklarinet, křivé a zvířecí rohy, malý cimbál a další nástroje.

Jiří Hála

Jako dítě rád poslouchal Beatles a později inklinoval ke kapelám s dechovými sekcemi, jako byli Tower Of Power a především Blood, Sweat & Tears. Rád měl také The Band a z českých kapel Blue Effect a ETC… Z pozdějších hudebních lásek vyzdvihuje jméno Johna Mayalla: „Toho jsem měl hodně rád a jeho desku Blues From Laurel Canyon jsem slyšel snad tisíckrát.“ V 70. letech Hálu zasáhla vlna jazzrocku a jména jako Miles Davis, Mahavishnu Orchestra, Chick Corea a především Weather Report. Jako aktivní muzikant se Hála podílel na albech Velebandu, Michala Prokopa a je členem skupiny Blues Session. Své první sólové album Make You Wanna Hala pak natočil s muzikanty z New Orleans, a splnil si tak vlastně svůj dávný sen.

Michal ŽáčekMichal Žáček

Jako malý kluk miloval Jiřího Korna. Říká: „A pak jsem měl rád Hanku Zagorovou, když zpívala s Drupim – to mi bylo osm nebo devět. Pak se mi líbily staré desky Olympicu, například Strejček Jonatán. To jsem poslouchal do 11 až 12 let a asi od 14 už jsem měl rád Chicka Coreu, Paco de Lucíu apod. Prostě všechno od flamenca po jazz.“ Jako vyhledávaný studiový hudebník a současně jako člen několika stálých formací má Michal Žáček možnost vyzkoušet si na pódiu i při nahrávání jak roli sólisty, tak úlohu sidemana. Při spolupráci s písničkáři, jako je například Jarek Nohavica, si Žáček své party aranžuje zcela sám: „Autor písně mi dá prostor a řekne: Nechám to čistě na tobě. – Pak se cítím nejlépe. Když totiž přijde někdo a má jasnou představu a vzápětí ji zase nemá a nemůže se rozhodnout, je to těžká práce. Já se ho snažím pochopit, a on přitom neví, co chce. Jsem tedy raději, když mám svůj prostor a můžu si to sám zaranžovat.“

Rozhovor s akordeonistou Jure Torim

Tori-Jure_zoom-rozhovorPoslechněte si rozhovor se slovinským akordeonistou Jure Torim.

Regiony

Regiony

Hudební výlet do Turecka

alkan-duygu_mygardensObjevte s námi krásu a pestrost turecké hudby.

Nové album saxofonisty Františka Kopa

Kop-frantisek_News-of-the-pastSaxofonista František Kop se svým Quartetem vydal nové album.

Spolupráce bubeníka Arbenze

arbenz_mehari_veras_condensedŠvýcarský bubeník Florian Arbenz chystá řadu nahrávek s různými spoluhráči.

Partneři

Harmonie_logo_velke_web