Jakub Doležal: Učil jsem se od rockerů

Jakub Doležal přiznává, že jeho hudební vkus byl a je odlišný od vkusu jeho vrstevníků: „K muzice, kterou moje generace poslouchala v dětství, se dostávám až teď díky repertoáru českých rádií,“ říká s úsměvem saxofonista, který jedním dechem chválí hudební záběr svých rodičů: „Doma jsme poslouchali písničkáře, klasiku a hlavně bigbít. Táta měl hrozně rád Pink Floyd, Jethro Tull, Dire Straits a Deep Purple, k patnáctinám mi dal CD Franka Zappy a odtud byl jen kousek ke King Crimson a pak k jazzu…“

Saxofon Jakuba „přitahoval už odmala“, ale nejprve prý musel zvítězit nad kytarou a klavírem. „A pochopitelně jsem chtěl nejdřív hrát na bicí jako všichni ostatní,“ vzpomíná a upřesňuje: „Na saxofon jsem začal hrát ve čtrnácti a v sedmnácti jsem na něj začal i cvičit, což mi doufám ještě nějakou dobu vydrží.“ Nejčastěji hraje na tenorový saxofon, ale rád bere do rukou i sopránku nebo altku.
On i ostatní členové Organic Quartetu, stejně jako věkem spříznění muzikanti z Vertigo Quintetu, NUO, Limba, Lanuga, Infinite Quintetu a dalších kapel, jsou označováni jako „silná jazzová generace“, která přes své mládí už hodně dokázala a jistě ještě dokáže. Jakub se však ohrazuje: „Pojem silná jazzová generace nemám rád. Je pravda, že konkrétně v Praze (ale i v Ostravě, v Brně nebo v Plzni) vzniklo za posledních několik let hodně nových kapel, které mají evidentně jasný názor na to, jak má jejich hudba znít. Pražská scéna je mnohem barevnější, než bývala. Ale generace je příliš zavádějící pojem. Síla kapel jako Limbo, NUO nebo Vertigo spočívá podle mě v tom, že muzikanti, kteří v nich hrají, se dokázali vymanit ze zaběhnutých schémat a stojí i za svou tvorbou. V čem spočívá síla Organic Quartetu, to nedokážu objektivně posoudit.“
Jak konkrétně se pražská scéna za 10 let, kdy na ní Jakub Doležal působí, změnila, kromě toho, že je barevnější? „V Praze vzniklo hodně nových kapel, které dělají vlastní muziku. A ta není nijak pozadu za tím, co se děje v zahraničí. Hodně tomu pomohla i činnost České jazzové společnosti a hlavně jazzové VOŠ, kterou vede Jaromír Honzák. (Právě tam jsme se například dali s Organic Quartetem dohromady.) Zlepšila se obecně technická úroveň mladých muzikantů, lidé jezdí více studovat do zahraničí a já si myslím, že nepokulháváme za světem a že jsme na dobré cestě.“
A protože současná jazzová scéna je otevřená – možná ještě víc, než tomu bylo v éře jazzrocku v 70. letech, zajímalo mě, co konkrétně Jakuba přitahuje na jazzu a co na rocku, kterému se také věnuje. Odpovídá: „Mne obecně baví hraní muziky, která se mi líbí, nebo hraní s lidmi, které mám rád. Když má muzika energii a je hraná upřímně, je úplně jedno, do kterého žánru ji kdo zařadí. Obecně vzato jsem ale rockovým kapelám vděčný za spoustu věcí, které se nedají naučit jinak než praxí: jak fungovat na pódiu, na co si dávat pozor, proč hrát na plný plyn… Všechno to samozřejmě platí i pro hraní s jazzovou kapelou, ale já jsem se to naučil od rockerů…“

(Celý článek najdete v zářijovém čísle Folk & country.)