Jaromír Honzák & Sissel Vera Pettersen: Blood Sings (recenze)

Existují tři základní modely alb coververzí. 1. Jeden interpret natočí písně od různých autorů. 2. Více kapel či sólistů se spojí, aby vzdalo hold jednomu interpretovi. (Vzpomínáte na projekty For Semafor, Ztracený ve světě – Pocta Oldřichu Janotovi nebo z poslední doby Mňága a Žďorp – Dáreček?). 3. Jeden interpret nazpívá písně jednoho jiného interpreta. Tento poslední model je možná nejméně obvyklý, nicméně není neznámý. Napadá mě hned několik projektů skupiny Laibach (mj. jejich coververze alba Let It Be od Beatles), EP Abba-esque od dua Erasure, u nás Dylanovky Roberta Křesťana & Druhé trávy nebo Jiří Vondrák a jeho album písní Bulata Okudžavy. Tímto směrem se vydal i kontrabasista Jaromír Honzák, když sestavil celé album z coververzí písní americké písničkářky Suzanne Vega.

Vybral písně z téměř všech zpěvaččiných řadových alb (kromě prvního a posledního, která v době vzniku projektu neznal), přičemž možná trochu překvapivě vynechal největší hity Luka a Tom’s Diner. Na albu Blood Sings však nejde o hity. Jde o originální a přitom pokornou poctu ženě, která dala světové populární hudbě mnohem víc kvalitní hudby než ony dva zmíněné hity. Suzanne Vega zazářila ještě před módní vlnou rockových písničkářek 90. let (Alanis Morissette, Sheryl Crow, Joan Osborne aj.) a její písně po letech neztrácejí nic ze své přitažlivosti. A zároveň dokážou dobrému aranžérovi, jakým Jaromír Honzák je, posloužit za kvalitní výchozí materiál.

Jaromíra Honzáka známe jako jazzového autora a interpreta, ale stejně tak jej můžeme vídat na koncertech folkových (je stabilním členem skupiny Bratrů Ebenů) nebo alternativních (skupina Ivy Bittové Čikori). Troufnu si tvrdit, že na albu Blood Sings, jakkoli neautorském, se všechny tyto zkušenosti slévají v jednu originální řeku. Vůbec nejde o to, že Honzák hraje na basu (zde vedle kontrabasu i na baskytaru). V některých písních jsou sice basové linky výrazné (Penitent, Honeymoon Suite) nebo hrají dokonce roli hlavního rytmického nástroje (Solitaire), ale celkově basa na albu především slouží písni. Kde je to třeba, zcela mizí do ústraní, aby vynikly ostatní nástroje a hlas.

Ano, hlas. Autorem úprav je sice muž Honzák, ale na tak revoluční myšlenku, že by ženské obrazy Suzanne Vega nazpíval sám nebo je nahrál čistě instrumentálně, si netroufl. K realizaci projektu si přizval vynikající norskou zpěvačku Sissel Veru Pettersen, která se písní své americké kolegyně zhostila na výbornou. Ve skladbách jako Blood Sings a především Wooden Horse se autorčině přesvědčivé a jakoby tajemné interpretaci minimálně limitně blíží.

Dále na albu účinkují kytarista Josef Štěpánek (pěkně se uvede hned v první písni Language), bubeník Łukasz Żyta (Honzákův dlouholetý souputník zde především ukázněně slouží písním) a pianista Vít Křišťan. Jeho roli vnímám jako třetí nejdůležitější – po Honzákovi a zpěvačce. Zatímco v titulní skladbě Blood Sings na piano akusticky doprovází hlas a v klidné a přitom rytmičtější Honeymoon Suite elektricky probublává, v závěrečné ambientní Those Whole Girls vytváří zvukové plochy, nad nimiž Norčin hlas zní jako trochu zadumanější Enya.

Blood Sings je album pestré a velmi dobře dramaturgicky sestavené. Příznačný je například kontrast mezi dvěma posledními písněmi (Solitaire a Those Whole Girls). Album je oslavou nejen výjimečné autorky, ale také ženského hlasu obecně (i krátká hlasová exhibice Sissel Very Pettersen v improvizované skladbě If You Were In My Music stojí za pozornost). Je také ukázkou toho, co zmůže kombinace kvalitního repertoáru, dobrých hudebníků a kvalitního aranžéra. Jaromír Honzák tímto projektem sice odbočil od svých autorských jazzových alb, ale podle mne jde o jeden z jeho nejsilnějších počinů vůbec. Jeho úpravy skladeb Penitent, Wooden Horse nebo Language jsou pádným argumentem k tvrzení, že i alba coververzí mají smysl. Když to někdo umí…

Vydavatel: Petr Ostrouchov (Animal Music)
Rok vydání: 2012
Žánr: jazz
Celkový čas: 46:19

www.jaromirhonzak.com