Chris Potter: Už dlouho mě zajímá indická hudba

Rozhovor s americkým saxofonistou Chrisem Potterem

V Brně vystoupíte společně s kytaristou Billem Frisellem. Máte dopředu vybraný materiál, který budete hrát, nebo budeme při koncertech, pokud jde o výběr skladeb, improvizovat?

To je zajímavá otázka. Napadlo mě, že bychom mohli vyzkoušet nějakou skladbu od Paula Motiana, protože s ním jsme oba dost intenzivně spolupracovali. Tím pádem bychom se mohli na některé z jeho kompozic shodnout. Jinak samozřejmě můžeme hrát jazzové standardy, určitě také počítám s nějakými skladbami, které hráváme v triu s Craigem a Erikem, ale… Zrovna včera jsem viděl Billa Frisella naživo a právě během jeho koncertu jsem si uvědomil, že bych měl složit také něco úplně nového přímo pro něj. Doufám, že než u vás budeme hrát, něco vznikne.

Vy ovšem máte souběžně několik zajímavých projektů. Jedním z nich je The Crosscurrents Trio, které vedle vás tvoří kontrabasista Dave Holland a hráč na tabla Zakir Hussain.

Ano, to je projekt, který dal dohromady Zakir, který je také autorem aranží. Trio se mnou a s Davem Hollandem sestavil asi před třemi roky a na počátku ke spolupráci přizval ještě pět hráčů indické klasické hudby. To byla spolupráce, která mě hodně bavila. Trávili jsme s nimi nějaký čas a vyměňovali si zkušenosti. My jsme pronikali do systému indické klasické hudby a jim jsme naopak vysvětlovali, jak funguje jazz. Poté jsme se ale rozhodli, že budeme pokračovat v komornější verzi – pouze já s Davem a Zakirem, což jsou skuteční mistři ve hře na své nástroje a já jsem hrdý na to, že s nimi mohu stát na jednom pódiu. Například to, co předvádí Zakir, je naprosto úchvatné. Vychází z indického klasického systému, který má dokonale zvládnutý. Ale už řadu let žije v Bay Area v Kalifornii a je velmi ovlivněný jazzovou scénou. Dokáže tedy hrát jako jiný špičkový improvizátor. Já toho o indické klasické hudbě moc nevím a nedokázal bych moc dobře hrát s někým, kdo je naplno ponořený v tomto světě. Se Zakirem je to jiné. Dokážeme najít společnou řeč a navíc jeden druhého obdivujeme a oceňujeme, s čím ten druhý přichází.

Předpokládám, že doprovod na tabla musí být úplně jiná zkušenost než hra s bicí soupravou za zády. Co je pro vás zásadně jiné? Rytmické vzorce, které Zakir Hussain používá, nebo spíše zvuk nástroje?

Obojí. Tabla jsou především zvukově úplně jiný nástroj než klasické jazzové bicí. U bicí soupravy máte širokou škálu frekvencí. Na jedné straně máte basový buben, který hraje v nejnižších polohách, ostatní bubny jsou někde uprostřed a některé činely se pohybují ve vyšších vrstvách. Tabla fungují úplně jinak, jejich zvuk je vyrovnanější, konstantní, pohybuje se na stále stejné frekvenční úrovni. S tím ovšem souvisí i to, že pak na pódiu mnohem lépe vnímáme každý detail Daveovy hry na basu nebo každý tón mého saxofonu. Naše barvy se totiž nepřekrývají s jinými frekvencemi, jako je tomu u hraní s bicí soupravou. Rytmus samotný ale také hraje důležitou roli. Zakirova hra, to je vysoce rozvinutý jazyk, který se výrazně liší od běžných rytmických vzorců v jazzu. Já se tedy jeho hrou nechávám inspirovat a ovlivnit. Zkouším propojit svou vlastní hudební řeč, s níž pracuji mnoho let, s touto úplně jinou formou. Nicméně spolupráce se Zakirem není mou první zkušeností s touto hudbou. Vzpomínám si, že když mi bylo asi dvacet, koupil jsem si album, na kterém Zakir se svým otcem hráli na tabla duety. A už tehdy jsem si to pouštěl a cvičil jsem na pozadí těchto rytmů. Mé rytmické cítění se tedy už tehdy rozvíjela právě na základě Zakirovy hry. Je to hudební svět, který mě zajímá už velmi dlouho. A nyní mám to štěstí, že s ním mohu spolupracovat. Podobně si však považuji také spolupráce s Davem Hollandem, se kterým se znám už velmi dlouho. To, že sdílím pódium s takovou osobností, je pro mě obrovská čest.

Projekty, o kterých jsme zatím hovořili, vznikaly v triu nebo kvartetu. Ovšem třeba na desce Imaginary Cities která vyšla u ECM v roce 2015, máte na starosti skupinu více než deseti hráčů. Je to hodně odlišný styl práce?

Autorský projekt s větší skupinou je náročnější jednak po skladatelské, ale také po organizační stránce. Ovšem když se podaří, je výsledkem obrovská zvuková síla, která se na posluchače valí z pódia. Zatímco v triu je každý člen docela flexibilní, pro větší kapelu je třeba skladby více prokomponovat. Některé pasáže se musí hrát při každém koncertě úplně stejně, což samo o sobě nemusí být špatné. V triu se známe všichni navzájem tak dobře, že nám stačí se na pódiu poslouchat, a můžeme se společně vydávat novými směry. Mám rád obojí. Rád komponuji pro velká tělesa a moc rád si zahraji v malé skupině.

Jezdíte se svou hudbou po celém světě, ale na přelomu loňského a letošního roku jste odehrál sérii šesti koncertů ve Village Vanguard v New Yorku. Snažíte se v podobných případech, aby každý koncert byl jiný?

Někdy jsou koncerty stejné, jindy dramaturgii měníme. Ale vlastně si to ani nijak nehlídám. Sice si před každým koncertem připravuji pořadí skladeb, ale jde především o to, čím chci začít a kde bych rád skončil. A pak už jde jen o střídání písní v různém tempu a s různými náladami. Možností je tedy více a pokaždé nad tím přemýšlím úplně od nuly a neřídím se tím, co jsme hráli večer předtím.