Adam Bałdych: středověk i jazz jako tradice

Rozhovor s polským houslistou Adamem Bałdychem

Jak jste se našli s Korben Dallas? Kdo koho jako první oslovil?

Ten příběh začal před více než rokem. Skupina Korben Dalls měla vystoupit v Liptovském Mikuláši na festivalu Mosty, jehož cílem je přivést na jedno místo hudebníky z různých zemí, kteří pak hrají hudbu společně. Členové Korben Dallas hledali konkrétně někoho z Polska, kdo by vystoupil s nimi, a já jsem byl jedním z těch, které chtěli oslovit. Nakonec na mne volba skutečně padla, sešli jsme se a společně jsme připravili festivalový koncert. Naše první společné vystoupení se odehrálo v synagoze v Liptovském Mikuláši, ale už tam jsme měli pocit, jako bychom spolupracovali už mnoho let. Cítili jsme, jak nás hudba propojuje, a tak jsme se rozhodli, že někdy v budoucnu připravíme celé společné turné. A to se nyní povedlo. Hráli jsme nejprve na Slovensku a nyní jsme zde v Česku.

Váš záběr je sice široký, ale hudba, kterou hrají Korben Dallas, je přece jen jiná než většina vašich projektů. Co se vám na jejich tvorbě líbí?

Především musím říct, že jsem otevřený mnoha hudebním stylům. Když jsem vyrůstal, zdaleka jsem neposlouchal jen jazz. Měl jsem rád vážnou hudbu, ale také rock. Myslím, že právě energie rockové muziky, kterou jsem měl rád, se ve mně nahromadila a odrážela se v mých jazzových projektech jako velký zdroj inspirace. Když jsme se tedy s Korben Dallas poprvé potkali, uvědomil jsem si, že to je právě ten typ hudby, jakou jsem dříve poslouchal. A i když jsem se pak rocku pravidelně nevěnoval, okamžitě jsem se dokázal naladit tak, abych se i v tomto žánru cítil jako doma. Musel jsem samozřejmě vzít v potaz zvuk kapely a jemu přizpůsobit to, čím jsem sám chtěl do celku přispět, jinými slovy, bylo třeba vybrat správný hudební jazyk, který by se ke Korben Dallas hodil. Ale mám jejich styl a energii rád. Navíc jsou to úžasní a já jsem se po jejich boku od počátku cítil, jako bych patřil „do rodiny“. Strávil jsem s nimi krásný čas a hraní jsem si opravdu užíval. Navíc to byly koncerty pro stovky diváků, kteří křičí a dávají najevo, jak se jim naše hudba líbí. Je tam tolik energie, se kterou se při jazzových koncertech, většinou mnohem klidnějších, nesetkáte. Byla to tedy krásná zkušenost, užil jsem si to.

Zkuste si vybavit, co cítíte přímo na pódiu. V čem je to pro vás hraní s Korben Dallas jiné, než když například vystupujete s triem norského pianisty Helgeho Liena?

Nevím, jestli můj pocit při hraní je v každém z těchto případů jiný. Pochopitelně s Korben Dallas mám mnohem jednodušší roli, protože frontmanem je zpěvák Juraj Benetin. Moje role je doprovodná, já jen podporuji jejich hudbu. Když stojím na pódiu sám za sebe, musím se více soustředit, celý večer jsem středem pozornosti. K mé autorské hudbě také patří více improvizace a tím pádem je mé samostatné vystoupení intelektuálně náročnější. Každé místo a čas jsou jiné, a hudba je tím pádem také pokaždé jiná. S Korben Dallas hrajeme na všech koncertech víceméně totéž, i když se i zde samozřejmě snažím pracovat se svou představivostí a některá místa lehce posouvat. I když v tomto projektu používám jiný hudební jazyk, snažím se hluboko v sobě najít něco, co mě s touto hudbou propojuje. To je vlastně to, co při jazzových koncertech dělat nepotřebuji. Je to pro mne tedy příležitost naučit se víc přemýšlet o sobě v kontextu této hudby.

Natočil jste také společné album s izraelským pianistou Yaronem Hermanem. Cítíte s židovským státem a jeho kulturou nějakou hlubší spřízněnost?

Ale samozřejmě. Židé přece žili v Polsku po staletí a naše tradice jsou si tím pádem velmi blízké. Poté, co jsem natočil album Imaginary Room s hudebníky z baltských zemí, plánoval jsem něco nového. A říkal jsem si, že by to mohla být nahrávka, která by odkazovala k tradicím, které jsou pro mne důležité. Tím nemyslím jen tradice ve smyslu například polské lidové hudby, ale tradice, které se týkají celé Evropy a které mě velmi inspirují. Když jsem se v sále Berlínské filharmonie poprvé potkal s Yaronem, okamžitě jsme si uvědomili, že mluvíme stejným hudebním jazykem a že se nám spolu hraje od prvního okamžiku velmi příjemně. Požádal jsem jej tedy o spolupráci na mém novém albu a dál už to šlo naprosto přirozeně – vybral jsem materiál, složil jsem několik nových skladeb a přinesl jsem tam i inspiraci z klasické hudby, která je pro mne velmi důležitá. Album obsahuje například skladby od středověké německé autorky Hildegardy z Bingenu nebo od Thomase Tallise, ale také jednu od polské jazzové ikony Krzysztofa Komedy. Toto vše je pro mne tradice, která mě inspiruje při komponování jazzové hudby. A o tom všem hovořím jako o tradici evropského jazzu. S Yaronem, který momentálně žije ve Francii, se nám krásně spolupracovalo a odehráli jsme mnoho silných koncertů po celé Evropě.

Se svou ženou Kari Sál jste spolupracoval na jejím albu Betesda, inspirovaném křesťanskými apokryfy. Je tedy i toto téma pro vás inspirativní?

Karina natočila krásné album a já jsem ni opravdu hrdý. Jsem rád, že jsem mohl být součástí toho projektu. Hráli jsme tuto hudbu také mnohokrát společně živě. Karinu složila nejprve hudbu inspirovanou apokryfy na objednávku, ale poté na tomto tématu vystavěla celé své album. Já mám vedle toho ještě podobný projekt Antiphona. Když začala válka v Sýrii, chtěl jsem nějakým způsobem podpořit tamní obyvatele. Složil jsem tedy hudbu inspirovanou pěti apokryfy nalezenými v jeskyni Kumrán na Západním břehu Jordánu. Přizval jsem syrskou zpěvačku Dimu Orsho a společně jsme odehráli koncert se symfonickým orchestrem z Katovic. Už jsme s tímto projektem vystoupili také ve Švédsku. Mé hudební cesty se tedy ubírají velmi různými směry.

Celý rozhovor si můžete přečíst v časopisu Harmonie (únor 2019)