Žamboši: Demo 2012 (recenze)

Tři nové písně, které Žamboši zveřejnili na začátku 2012, spolu sice souvisejí jen volně, ale přesto je můžete chápat jako naplnění starého principu teze—antiteze—synteze. Ve všech třech řeší autor Honza Žamboch aktuální problémy, ať už společenské, obecně muzikantské nebo své osobní. S výjimkou satiry Basama s fixama mají skladby širší platnost než většina Nohavicových „virtuálek“.

Právě Basama s fixama se vymyká Žambochově, ale i obecně písničkářské tvorbě tím, že řeší jedno dílčí aktuální téma bez přesahu a že velmi rychle zastarala. Příběh olomouckého řidiče Smetany, který přimaloval politikům na plakátech tykadla a kvůli nezaplacení soudem nařízené pokuty musel jít do vězení, zná samozřejmě téměř každý. Přesto si troufám tvrdit, že za dva za tři roky už narážky na „brouky v Olomouci“ nebo na „kluky hmyzí“ nevzbudí okamžité asociace. O tom, že píseň měla posloužit okamžitě a že ji autor zřejmě nevnímá jako nesmrtelnou, svědčí i „uspěchané“ použití takových výrazových prostředků, jako jsou opakované gramatické rýmy („dojení/rojení“, „vězení/sezení“).

Opakem (tedy antitezí) této skladby je téměř hymnická Pane Nohavico na melodii Nohavicova hitu Pane prezidente. Už tento nápad (tedy přihlášení se k Nohavicovi jako guru, „prezidentovi“, českého folku) je vtipný sám o  sobě, stejně jako použití akordeonu (nohavicovského nástroje). V písni však nejde o humor, ale o naprosto vážný a dlouhodobý problém: Zatímco bardi starší generace (v čele s Nohavicou) vyprodávají sály a stále útočí na přední místa hitparád, o generaci mladší písničkář se na podobnou pozici nemá šanci dostat. Žambochovi přitom pomalu táhne na čtyřicet, na svém kontě má dva Anděly, ale „desky mám pod postelí a chybí mi kvůli té srandě love“. „Pane Nohavico, proč nikdo neutrácí, a my si s cédéčky, zvukem i obalem takovou dali práci,“ stěžuje si jeden z nejoriginálnějších a relativně nejúspěšnějších folkových autorů své generace. Píseň není urážlivá („pane Nohavico, přeji vám pevné zdraví“), je více sebeironická než ironická a až na drobnosti, které by si zasloužily přepracovat (verš o „suchém z nosa“), bude – bohužel – aktuální i za několik let.

Syntézu představuje třetí píseň Zavřou nás všecky. V ní se totiž téma neúspěchu mladé generace a krize hudebního průmyslu (neprodávají se cédéčka, protože si každý hudbu přepaluje, stahuje a sdílí) propojuje s tématem absurdního uvěznění. I zde bych vytkl drobné kostrbatosti a nedotaženosti („proč tu jsem / s Tomášem Klusem“), naopak oceňuji pointu, která představuj přesah k dalšímu diskutovanému tématu, k hudbě na stanici Radiožurnál (i když bych skloňoval „na Radiožurnálu“ a raději kvůli tomu hledal jiný rým).

Celkově tři nové písně Žambochů dokládají, že i dnešním folkařům se nabízí spousta aktuálních témat, vůči nimž se mohou vymezovat nebo o nichž mohou zpívat. Ve spojení s internetem, kde lze píseň prakticky okamžitě zveřejnit, se z folku opět stává zajímavý vyjadřovací prostředek. Je naprosto pochopitelné, že některá z těchto témat zastarají dříve než jiná (i Slávek Janoušek nebo Jaroslav Samson Lenk mají na svém kontě staré a dávno neaktuální texty, o Nohavicovi a jeho „virtuálkách“ nemluvě). Škoda je několika málo nedotažených rýmů, jejichž vinou písně působí uspěchaněji, než by měly. Jinak však natočení všech tří písní chválím. Má-li totiž platit heslo Folk žije!, jsou právě podobné písňové glosy jeho potvrzením.

Demonahrávka
Rok natočení: 2012
Žánr: folk
Celkový čas: 9:41