Vladimír Veit: Rosa coeli (recenze CD)

Vladimír Veit je výjimečný písničkář. Vezměme si na jedné straně množství jeho alb a projektů (z velké části vydaných vlastním nákladem) a k tomu přidejme fakt, že v poslední době píše prakticky všechny melodie kolegovi Hutkovi, a na straně druhé skutečnost, že jej především z mladé generace posluchačů dnes skoro nikdo nezná. Je to škoda, protože jeho civilní projev a „tiché křičení“ by na dnešní scéně měly dostat prostor. V jeho písních najdeme naštvanost i pokoru, milá i roztomilá vyznání, něžné písně nejen o ženách, ale i o zvířatech. A jeho víra v písničkářství, v roce 2013 tak krásně staromódní, by mohla posloužit jako inspirace nejednomu mladšímu kolegovi. Nové Veitovo album Rosa coeli vychází dva roky po velmi dobré autorské desce Písničkář. Tentokrát jde o pásmo zhudebněných veršů Jana Skácela a Veit se na něm obešel bez dalších muzikantů. Vystačil si s kytarou, se svým hlasem a v několika písních s hostující Adélkou Řezáčovou.

Jan Skácel patří k nejčastěji zhudebňovaným českým básníkům. Jeho jednotlivé básně mají v repertoáru Iva Bittová, skupiny Jarret, Hrozen nebo FT Prim. Několik Skácelových básní zhudebnil pro herečku Andreu Buršovou Zdeněk Král, Skácelova poezie tvořila polovinu alba Setkání/StretnutieDady Klementové a jejích přátel a samozřejmě asi nejzásadnějším příspěvkem české hudby ke Skácelovým básním je album Jiřího Pavlici a Hradišťanu O slunovratu. Jestliže Pavlicova verze těží ze spojení poezie, hudby (a v některých pódiových verzích také tance) jako rovnocenných složek, Vladimír Veit se při svém monotónním pěveckém projevu a s minimalistickým obsazením musí nutně soustředit především na sílu slov. Tak se to alespoň jeví na první poslech…

Veit prakticky každou zhudebněnou báseň (nejen Skácelovu) zpívá s podobnou intonací a dikcí a podobně nedovyslovuje koncové souhlásky (zatímco na samohláskách si dává záležet). To se může pochopitelně jevit jako handicap, ale ono to kupodivu funguje. Jednak písničkářův hlas ve skutečnosti není tak jednotvárný, jak se zdá. Už v druhé písni alba Zahradnictví tety Marie si můžete povšimnout, že zní sympaticky v hloubkách i výškách. Jednoduchý doprovod, upozaděná akustická kytara, navíc Skácelově civilní poezii sluší. Nelze srovnávat Veitovu kytaru s barevnými aranžemi Hradišťanu. Tady se pohybujeme v úplně jiném žánru, v naprosto odlišné práci s básnickým materiálem. Veitův doprovod slouží pouze a jen k podbarvení a jemnému zdůraznění slov, nemá ambice vytvářet hity.

Album Rosa coeli se od předchozích projektů Vladimíra Veita liší zapojením Adély Řezáčové, jejíž dětský zpěv slyšíme ve více než třetině písní. I její projev je civilní, s Veitovým navíc výborně ladí. Oceňuji, že se oba interpreti nesnažili o co nejdokonalejší synchronizaci, že jednotlivé slabiky vyslovuje jeden nebo druhý o zlomek sekundy dříve. Díky tomu zní dvojhlas nejen přirozeně, ale především naplno vyniknou obě rozdílné barvy hlasu.

Jsou to sice drobnosti, kterých si na první poslech většinou nevšimnete. Ale právě v těchto detailech se skrývá krása alba, jen zdánlivě monotónního.

Vydavatel: Galén
Rok vydání: 2013
Žánr: folk
Celkový čas: 42:17

www.hutka.cz/veit