Vladimír Merta v pořadu Slyšte, lidé!

Vladimír Merta není jen písničkář, ale také vystudovaný architekt a také režisér. Na přelomu 70. a 80. let například pracoval na filmu Mikulecké pole, který nakonec dostal název Opera na vinici. Vladimír Vlasák píše v knize Folkaři: „Prvním režisérem byl Jaromil Jireš, druhým režisérem a scenáristou Vladimír Merta, pod jehož vedením se měly natáčet některé scény. Tématem měla být folklorní hudba, Merta měl k filmu skládat hudbu a psát texty písní.“ Jak dále píše Vlasák, „policie vyzvala ředitele Barrandova, aby Mertu k 18. květnu 1981 vyhodil. Dále si vymohla, že písničkář nebude uvádět v titulcích Opery ve vinici, ke které napsal scénář. Ředitel slíbil, že filmové studio nebude s Vladimírem Mertou v žádném případě spolupracovat“. Merta sice hrozil, že bude studio žalovat, protože nebyl důvod ukončit s ním pracovní poměr. Na to však dostal odpověď, že „studio s ním pracovní poměr neukončilo, ovšem on se musí podřídit nařízení vedení, které pro něho už nemá práci“. Tolik tedy malá ilustrace toho, s jakými problémy se písničkář musel na počátku 80. let potýkat a proč dal načas před svou autorskou – režimu nepohodlnou – tvorbou přednost zhudebněné poezii.

Zhudebněná poezie na nedávno vydaném dvojalbu Struny ve větru je však pouze jedním momentem z Mertova bohatého života, na který nakladatelství Galén upozorňuje. Dalším projektem je plánovaná řada společných koncertních nahrávek Merty a jeho přátel. Jako zatím první díl série pracovně nazvané Šumák vyšlo dvojalbum Včerejší vydání se záznamem dvou koncertů Vladimíra Merty a houslisty Jana Hrubého – jednoho z roku 1976 ze Zlína a druhého z roku 2010 z Dobřichovic u Prahy.

Své první album natočil Vladimír Merta v roce 1968 tak trochu náhodou v Paříži, kde byl zrovna na studijním pobytu. Deska s názvem Ballades de Prague ve své době vyšla pouze ve Francii, i když například Jiří Černý usiloval o to, aby se dostala i na český trh. Tato snaha „ztroskotala na ustrašenosti tehdejších úředníků, hlavním argumentem pro odmítnutí však byla Vladimírova volnost v zacházení s texty lidových písní“, píše Lubomír Houdek z nakladatelství Galén v bookletu vydání z roku 2009, které se tak po 40 letech stalo první oficiální českou edicí této Mertovy prvotiny. Album obsahuje pouhých osm písní, z toho jednu koledu a další tři lidové. Nahrávky jsou to „nedokonalé, ale přesto tak sugestivně mrazivé“, jak trefně napsal Leoš Kofroň v časopisu Rock & pop.

Jak vůbec došlo k tomu, že 22letý student architektury dostal šanci natočit si ve městě nad Seinou svou první nahrávku, a to hned více než půlhodinovou? Mladý Merta se náhodou připletl k jednání skupiny Olympic s šéfem gramofonové společnosti Vogue. A zatímco Olympic kvůli své tehdejší smlouvě se Supraphonem šanci na natočení desky pro francouzskou firmu nedostal, český student zahrál na kytaru, zalíbil se a… mohl si natočit rovnou celou desku. V bookletu českého vydání alba Merta popisuje: „Když jsem nahrál čtyři skladby, vzal jsem zobcovou flétnu, druhou kytaru, na piánu jsem si namaloval puntíky tužkou a pár prsty vybrnkal poprvé Kočka leze dírou. Přeskočil jsem roky učení a šel rovnou do alternativy.“

v době totality Merta sice zůstal ve vlasti, ale na růžích ustláno neměl. Přesto byl v té době jedním z nejoblíbenějších folkových zpěváků. V seriálu Legendy folku a country vzpomíná: „Já jsem se strašně divil, když jsem vlastně nemohl hrát, pak jsem zase chvíli mohl, přijel jsem a měl jsem tam publikum připravené, které znalo ty moje písničky. A zjistil jsem, že Jiří Černý kromě toho, že jsem se s ním vždycky radil, jak mám formulovat nějaké osobní nebo protestní dopisy, tak on za nás, kteří jsme nemohli, hrál naši muziku z pásku. A tohle propojení hudební kritik a umělec, to je věc, která asi nikde jinde na světě neexistovala, protože Jirka nás nekritizoval, on nás prostě vynášel do nebe.“ O tom, že si Jiří Černý Mertovy tvorby skutečně váží, svědčí i to, že písničkářovo první album Ballades de Prague zařadil do svého seriálu Albové milníky českého folku – vedle například Krylova Bratříčka, společné desky Ivy Bittové a Pavla Fajta nebo Nohavicova Mikymauzolea.

Vedle zmíněných alb zazní v pořadu dále ukázky z Mertova nejnovějšího studiového CD Ponorná řeka, z reedice dvou koncertních desek z Malostranské besedy z roku 1988 a ze sampleru Šafrán.