Markéta Irglová: Líbí se mi všechna místa

Markéto, koncertujete s vlastní skupinou, se kterou jste také natočila i své sólové CD Anar. Má ta kapela nějaký název?

Momentálně vystupujeme jen pod mým jménem, žádné skupinové jméno jsme si nedávali. Těch názvů už je kolem mě docela dost – Once, The Frames, The Swell Season… Nechtěla jsem to ještě víc komplikovat. Říkala jsem si, že bude nejmoudřejší použít jen moje jméno, protože mi to dovoluje přibrat si vždycky muzikanty, které chci, a protože nevím, jaké bude obsazení kapely v budoucnu. Teď vím jen to, že bez Aidy Shahghasemi už žádné koncerty dělat nechci. Ale jinak bude záležet mimo jiné na finančních možnostech. Jsem ráda, že mám svobodu vybrat si spoluhráče pro každé turné.

S výjimkou jedné perské lidové písně je Anar čistě vaše autorské album. Psala jste písničky ještě před spoluprací s Glenem Hansardem?

Než jsem potkala Glena, písničky jsem vůbec nepsala. Chodila jsem jen do sboru a do ZUŠky dvakrát týdně na hodiny klavíru a učila jsem se jen klasickou hudbu. Glen pochází z irského prostředí a tam, když člověk hraje na nějaký nástroj a umí zpívat, automaticky i skládá písničky. A on se tedy hrozně divil, že když hraju na klavír, nemám žádnou vlastní tvorbu. Vnuknul mi nápad zkusit to, a proto jsem začala psát hned v angličtině. Asi ve čtrnácti letech jsem začala hrát s Petrou Hermanovou, která teď má kapelu Fiordmoss. Hrála se mnou také moje sestřenice Lucie Váňová, sestra Zuzka nás doprovázela na bicí a Danielka Fojtů na housle. Měli jsme pár koncertů v M-klubu ve Valašském Meziříčí, těsně předtím, než jsem začala koncertovat s Glenem.

Spolupráci s Glenem Hansardem jste prozatím završili obrovským koncertním turné, během něhož jste procestovali prakticky celý svět. Jak taková zkušenost člověka změní?

Myslím, že mě to změnilo hodně ve všech směrech. Předtím jsem vždycky měla potřebu vytvořit si kolem sebe pohodlné hnízdo, místo, kam se ráda vracím a kde se cítím dobře. A to v posledních letech moc nešlo. Člověk je každý den jinde a i když se z cest vrací domů, je to jen na krátkou dobu. A tak jsem si musela zvyknout na samotu, nepřemýšlet, co bude zítra, a vytvořit si pohodlí kdekoli – doma, v šatně divadla, v autobuse… A uvědomila jsem si, že toho ke štěstí moc nepotřebuju. Sama sebe si nosím všude s sebou, a i když jsem ráda, že mám kolem sebe další lidi, nechci mít pocit, že bych to nezvládla být sama. Ostatní lidé a ostatní věci už jsou něco navíc. A taky se mi cestováním rozšířil obzor. Když člověk pozná svět, určitě má větší přehled, ale nakonec se vrací k tomu, že lidé jsou víceméně všude stejní. Nedá se říct, že je jedno místo lepší než druhé. Líbí se mi všechna místa, na kterých jsem byla. Všude jsem si dokázala najít něco zvláštního, kvůli čemu by stálo za to se vrátit.

Rozhodla jste se přestěhovat do New Yorku. Jak velkou změnu to ve vašem životě představuje?

Já jsem nikdy předtím nežila ve velkém městě. Z Valašského Meziříčí jsem odešla do Irska, kde jsem žila téměř na samotě u moře, a to mi vyhovovalo. Ale po nějakém čase jsem se toho nabažila a potřebovala jsem jít mezi lidi, měla jsem chuť podívat se kdykoli na koncert nebo do kina, moci tam dojít. Taky jsem věděla, že se v New Yorku pohybuje hodně muzikantů a že pokud to se svým sólovým projektem myslím vážně, tak tam k sobě muzikanty najdu. Ale největší důvod pro přesídlení do Ameriky byl ten, že mě tam něco nevysvětlitelného táhlo. Mezi mým rozhodnutím a realizací uběhl jen asi měsíc a půl, bylo to strašně rychlé. V New Yorku je velmi složité najít bydlení. A mně se to podařilo velice jednoduše. Prostě jako by to všechno tak nějak mělo být.

Už jsme zmínili vaši íránskou spoluhráčku Aidu. Inspirujete se tedy i íránskou hudbou? 

Ano, íránská hudba mě velmi fascinuje. Aidě je perská kultura blízká, přestože od svých třinácti let žije ve Spojených státech. Mluví svou rodnou řečí, zajímá se o tamní hudbu a skrze ni obojí, jazyk i hudbu, poznávám. Nejde se tomu vyhnout, protože jsem s tím v tak blízkém kontaktu, že když teď píšu nové písničky, slyším v nich vliv íránské hudby. Na desku jsme dokonce nahráli jednu písničku v perštině.

V posledních letech se hovoří o krizi hudebního průmyslu. Na druhou stranu internet pomáhá alternativním umělcům a vy sama jste důkazem toho, že i muzikanti bez podpory velkých vydavatelství mohou dosáhnout na nejvýznamnější ocenění. Jak tedy z New Yorku vnímáte situaci: Prožíváme krizi, nebo se blýská na lepší časy?

Nikdy jsem to jako krizi nevnímala. Změna je život a všechno je součástí nějakého vývoje. Internet i stahování hudby mají pozitivní i negativní aspekty. Nahrávání je dnes tak jednoduché, že člověk si natočí cédéčko doma v ložnici, sám si je vydá nebo uloží na internet a lidé si je můžou zadarmo stahovat. To umělcům přináší větší svobodu. Hudebníci, kteří by dřív desku mít vůbec nemohli, ji najednou můžou vydat. Hudby tedy vzniká daleko víc než dřív, až si člověk může připadat zahlcený. Je ovšem skvělé, že je taková svoboda projevu, že je výběr a že si lidé hudbu, která se jim líbí, najdou. Muzikant si samozřejmě musí vydělat, ale mně osobně stahování hudby nevadí. Hudbu dělám proto, aby se dostala k lidem, a ne z důvodu zisku. Stačí mi, abych měla tolik, že budu moci přežívat a dělat, co mě baví. Mým cílem není na hudbě zbohatnout. Takže pokud se moje hudba k lidem dostává a lidé ji berou, je to pro mě úžasné, ať už si ji stahují zadarmo, nebo za ni zaplatí. A věřím tomu, že posluchači, kteří chtějí umělce podpořit, za hudbu zaplatí rádi.