Jono Heyes a album stvořené v divočině lidské duše

Rozhovor s novozélandským hudebníkem Jono Heyesem

Album Monsieur Rayon’s Gramophone je sice instrumentální, ale ty jsi kolem něj vytvořil legendu o Francouzi panu Rayonovi a jeho kouzelném gramofonu. Bylo by album stejné i bez této fiktivní postavy?

Nejsem si úplně jistý. Vzpomínám si, že jsem jednou četl britský časopis New Scientist, který publikuje články o vědeckých objevech. A zaujala mě tam informace o částicích, které mohou cestovat v čase tam i zpět. Pan Rayon, hlavní postava mého alba, také svým způsobem cestuje časem. Je to vlastně taková „retroaktivní příčina“ celého tohoto mého projektu. Možná se v té postavě odrážejí některé vrstvy mého myšlení, je to takový archetypální odraz jistých zákoutí mého podvědomí. Je to odraz mého zájmu o francouzskou kulturu. Připadal jsem si jako Goldmund z románu Hermana Hesseho Narcis a Goldmund. Tato postava v románu hledá svou matku a já jsem se jako on ocitl v divočině lidské duše. Učil jsem se tehdy vyřezávat a jednoho dne na mne z kusu dřeva vykoukla tvář pana Rayona. A já jsem nabyl přesvědčení, že tato postava je se mnou celou tu dobu a jen čekala, až ji z toho dřeva osvobodím.

Album jsi složil a natočil v době koronavirové krize. Jak jsi ji prožíval? Přinesla ti i něco pozitivního?

Myslím, že je důležité si vůbec říct, co je to krize. Nechci zacházet do podrobností, ale když budeme hovořit o koronaviru, je třeba si uvědomit, že průměrný věk obětí je velmi vysoký. Navíc 95 % těchto lidí mělo další vážné zdravotní problémy, ať to byly srdeční choroby nebo cukrovka. Mám tedy pocit, že izolace na celém světě příliš neochránila nejohroženější část populace a že karanténa neměla takový efekt, jaký měla mít. Já jsem – stejně jako někteří jiní lidé – karanténu využil k většímu soustředění na práci a natočil jsem toto nové album. Vznikalo v atmosféře strachu, kdy například moje matka, která patří kvůli svým zdravotním problémům do ohrožené skupiny, měla opravdu starost, že onemocní. To se na albu odrazilo v poslední skladbě, ve které se snažím proti tomuto strachu bojovat. Ta skladba se jmenuje Un rayon sur la mer, Paprsek na moři. Představuji si v ní světlo jako symbol naděje a vítězství. Závěrečné tóny, pro mne něco jako Pavarottiho Nessun Dorma, znamenají, že strach překonáme a že jsme víc než jen hmotné tělo. Jsme svým způsobem věční a naše vědomí tento hmotný svět přesahuje. Napsal jsem tu skladbu pro svou matku, která byla opravdu ze všech osob v mém okolí nejzranitelnější. Věnoval jsem jí tu melodii, aby si uvědomila, že navzdory všem těžkostem z nás něco zůstane a to něco bude zářit jako paprsek nad oceánem.

Aktuálním tématem ve světě byly letos také protesty hnutí Black Lives Matter. Vím, že se hodně zajímáš o africkou a afroamerickou hudbu a kulturu. Co pro tebe tyto události znamenají?

Ano, teď se děje tolik věcí… Musím říct, že africkou a afroamerickou kulturu miluji, ať už je to Fela Kuti, Miles Davis nebo John Coltrane. Inspirovalo mě mnoho afrických umělců. Možná devadesát procent hudby, kterou poslouchám, pochází od Afričanů nebo Afroameričanů. A ze vší této hudby cítím hlubokou touhu po svobodě a respektu. Možná si vzpomenete na mé minulé album 9 Pilgrims, které obsahovalo pro mne důležitou píseň Martin & John. Byla to óda na Martina Luthera Kinga a Johna Lennona. V písni se zpívá, že „když byl Martin malý chlapec, nemohl se stýkat s kamarádem s bílýma rukama. Ale i když byl ledovec velký a voda zmrzlá do hloubky, slunce bylo silnější a vodu vysvobodilo“.  

Hostuješ na nejnovějším albu písničkáře Jakuba „Cermaque“ Čermáka. Co na jeho tvorbě oceňuješ?

Pro české posluchače je Jakub v první řadě básníkem. Je to svým způsobem takový moderní Karel Kryl. Jeho texty plné metafor poukazují na to, co se aktuálně děje v české společnosti, ale Jakub se má co říct i ke světovému dění. Z tohoto úhlu pohledu má pro mne Jakub Čermák podobné kvality jako například Bob Dylan a výrazně se tím odlišuje od současných popových hvězd, jako jsou Beyoncé nebo Justin Bieber. Tyto hvězdy se zaprodaly hudebnímu trhu a jejich tvorba nemá žádný přesah ke společenským událostem ve světě. Jakub, to je něco jako Jacques Brel nebo Georges Brassens, tedy protestní písničkáři z Francie, případně z dalších zemí. Napadá mě chilský básník Victor Jara, se kterým souvisí na mém albu druhá skladba Alto Viento. Původně se ostatně měla jmenovat Los ojos de Victor. Myslím, že Jakub má s Victorem Jarou mnoho společného. Jsou to hudebníci, kteří cítí chudobu a lhostejnost dnešního světa. Myslím, že pro vás Čechy je Jakub Čermák něco jako diamant, maják, který osvětluje pokřivenou část společnosti.

Zachytil jsem zprávu, že chystáš další album, tentokrát opět písňové a s hosty. Co o něm můžeš už teď prozradit?

Ano, je těžké tomu uvěřit, ale ihned po dokončení alba Monsieur Rayon’s Gramophone jsem začal pracovat na dalším projektu. Ale je to něco, co jsem plánoval už delší dobu a na čem spolupracuji s Radou umění Nového Zélandu. Právě jsem obdržel grant, díky němuž se budu moci tři měsíce plně věnovat jen komponování písní na nové album. Měla by to být živá nahrávka natočená způsobem, který bude korespondovat s etickým posláním písní. Chci album nahrát s držitelem Grammy, mistrem zvuku Jerrym Boycem, který natáčel například projekt Buena Vista Social Club a další úžasná akustická alba z celého světa. A spolupracoval také s Beatles nebo R.E.M. Ale já s ním chci tvořit právě kvůli jeho práci s akustickými nahrávkami. Součástí projektu by měly být i rozhovory s jednotlivými hudebníky a videoklipy, na kterých chci spolupracovat s jedním novozélandským filmařem. Autorkou scény, v níž chceme natáčet, je moje partnerka Kateřina Hadravová. Má v současné době výstavu na téma Včely a podoba studia při nahrávání by měla vycházet právě z konceptu této výstavy. O nahrávku v podobném duchu jsme se pokusili už loni v Nahořanech v jižních Čechách – můžete si najít klip na YouTube. Chtěl bych na tomto projektu pracovat s Trevorem Colemanem a s českými hudebníky Annou Štěpánovou a Petrem Tichým, případně s dalšími hosty z celého světa. V tuto chvíli je ale album teprve ve stadiu komponování, ale pro mne je to jako splněný sen, moci se skládání věnovat takto naplno.